Malofatranská stovka 2023
Po závodě Malofatranská stovka jsem pokukoval už několik let, ale přihlásil jsem se poprvé až letos. Plán byl jasný: od ledna poctivě makat, navyšovat objemy, a hlavně výškové metry. Někdy koncem dubna jsem začal tušit, že to letos úplně neklapne. Nestíhal jsem trénovat podle svých představ, a hlavně mi chyběla poctivá příprava v horách. Ale startovné jsem už zaplatil, tak nebylo nad čím přemýšlet. Prostě jsem to musel zkusit.
Před startem
V pátek jsme společně s rodinou vyrazili na Slovensko a v předvečer závodu jsem si při registraci vyzvedl číslo. Strategii jsem neměl žádnou, jenom jsem věděl, že se musím co nejdéle udržet v pohodě na nízkých tepech. Jediné, nad čím jsem ještě večer rozmýšlel, jestli využít možnosti drop-bagu v polovině trati. Nakonec jsem se rozhodl, že si všechno ponesu s sebou. Chyba! Kdybych si nechal na půlku trati dovézt náhradní boty, nemusel jsem mít při doběhu tolik puchýřů.
Krom povinné výbavy jsem toho s sebou neměl moc navíc. Občerstvovačky byly co 10–15 kilometrů, zhruba každé tři hodiny, takže jsem si do batohu přibalil jen pár tyčinek pro případ nouze. Stejně jsem je donesl až do cíle. A podobně jsem si s sebou zbytečně tahal i nepromokavou bundu. Nedříve pršelo mírně, takže nebylo potřeba ji na sebe navlékat. A když se potom spustil pořádný liják, tak jsem byl stejně už celý mokrý a pláštěnka by moc nepomohla. Co naopak pomohlo, bylo náhradní tričko a dvoje náhradní ponožky. Aspoň jsem se na kontrolách mohl převléct do něčeho suchého.
První půlka
Vystartoval jsem hodně pomalu, ale moje předsevzetí držet se na nízkých tepech vzalo za své hned v prvním kopci. I když jsem se na něj drápal jako jeden z posledních, přesto jsem tepovku nedostal pod 150. Jinak jsem se ale cítil docela svěží a asi až do 30 kilometru se mi běželo dobře, i když jsme během prvních 30 kilometrů nabrali do výšky dobré tři tisíce metrů. Potom už jsem ale začal cítit nohy a spravilo se to pokaždé jen na chvíli, když jsem se zastavil a najedl na občerstvovačce.
Po šesti hodinách běhu se přidal déšť a bouřka, a já začal tušit, že jde do tuhého. Zprvu to bylo docela příjemné, déšť pěkně chladil a běželo se mi líp. Jenže čeho je moc… Když jsme se začali brodit kalužemi a potoky vody z kopce dolů, v botách mi čvachtalo a věděl jsem, že tentokrát se to bez puchýřů neobejde. Sice jsem si před během promazal nohy Sudocreamem, ale to zjevně nestačilo. Už na občerstvovačce na 56. kilometru, když jsem si měnil ponožky a znovu si mazal nohy, jsem měl chodidla celá zkrabacená. Vydržela až zhruba do 70. kilometru, ale pak mi začaly vyskakovat puchýře jeden za druhým.
Druhá půlka
Druhá půlka běhu se odehrávala z větší části za tmy. Měl jsem štěstí, že jsem běžel s Jirkou, protože sám bych se k takovému tempu nedokopal. Nohy sice bolely, ale věděli jsme, že když polevíme, tak už to nepůjde. Takže jsme běželi a pochodovali hodně svižně. Jediným zpestřením noční části byla klouzačka, kterou nám organizátoři „připravili“. Dobrých sto metrů klesající bahnitá cesta, na které se nedalo udržet. Sotva jsem do toho vběhl, hned jsem letěl. Ani po dopadu jsem se nezastavil a klouzal ještě několik metrů dál. Jen náhodou jsem si všiml, že hodinky s mobilem zaregistrovaly můj pád a volají si o pomoc, a včas jsem to zrušil.
Celou druhou půlku jsme měli v hlavě strašáka posledních dvanácti kilometrů, strmého výstupu na Kľak a následného prudkého sešupu do Fačkova. A přitom to nakonec nebylo tak hrozné. Jirka vylítl nahoru na jeden zátah, já neochotně vlál pár desítek metrů za ním. Cesta dolů byla možná trochu horší, ale už to bylo jen několik kilometrů a vidina blízkého cíle zjednodušovala postup. Nakonec jsem do cíle dorazil za necelých 25 hodin, chvilku po Jirkovi, takže s výsledkem jsem hodně spokojený.
Poučení
A co jsem se naučil? Tím, že jsem neměl natrénováno, jsem se vytrestal dvakrát. Nejprve, při noční části běhu, když už jsem na to neměl fyzicky a musel jsem to tlačit hlavou. Docela jsem trpěl. A potom ještě jednou během regenerace. Už je to třetí den a já stále ještě scházím ze schodů jako stoletý stařík. Už dávno jsem zjistil, že čím víc mám natrénováno, tím snazší bývá regenerace po závodě. Takže příště fakt zkusím nepodcenit přípravu.
Druhá věc je starost o chodidla. Říkám si to po každém závodě, že příště už udělám víc pro to, aby mě netrápily puchýře. Jde o pár jednoduchých úkonů: víc běhat, pravidelně si pemzou zjemňovat ztvrdlé části chodidel, pár dnů před závodem si promazávat nohy vazelínu a potom se o ně starat i v závodě, ať už udržováním chodidel v suchu, zvlhčováním pokožky nebo ošetřováním potenciálních puchýřů na občerstvovačkách, ještě předtím než se stačí pořádně nafouknout. Snad se to konečně jednou naučím.
Závod to byl moc krásný, o tom žádná: výhledy dokonalé a všudypřítomná vlhkost a mlhy tomu ještě dodávaly magickou atmosféru skotské vysočiny. Jenom jsem si ho mohl víc užít, kdybych přemýšlel. Jenže tohle je prostě můj současný problém, který určitě všichni dobře znáte. Pořád mám něco „důležitého“ na práci, potom najednou nastane závodní týden a já rychle musím dohonit to, co jsem si měl připravovat průběžně několik týdnů před závodem. Zkrátka a dobře, pořád je co zlepšovat.
Odkaz na video ze závodu
