EUrunner.eu
novinky články závody vybavení kurzy kontakt
halucinace při běhu

Psychika běžce

Autor: David Kuneš

Běhání je o psychice a u dlouhých běhů to platí ještě víc. Slyšeli jste už někdy tuhle větu? Určitě ano, a ne jednou. Říkávají to vítězové i poražení při každém závodě, neustále to omílají sportovní trenéři i psychologové. Pojďme se tedy zblízka podívat, jak to s tou psychikou vlastně je.

Při běhání zažívá člověk celou škálu duševních stavů. Tělo a hlava jsou nerozluční parťáci, a když pořádně naložíte tělu, nemůžete se divit, že to taky něco udělá s hlavou. Pro zjednodušení si teď různé duševní stavy, se kterými se při běhání setkáváme, rozdělíme na dvě hromádky. Nejprve se krátce zastavíme u první hromádky. To jsou takové psychické stavy, které se prostě znenadání objeví a pak zase stejně náhle zmizí. Nejde s nimi nic dělat, nejde je nějak záměrně vyvolat, potlačit anebo předvídat. Ta druhá hromádka je z našeho pohledu zajímavější. To jsou duševní pochody, které lze ovlivňovat. A když se naučíme ovládat své duševní stavy, můžeme se v běhání posunout o pořádný kus dál.

Neovlivnitelné duševní stavy

Na prvním místě zmíním halucinace, které jsou důvěrně známé především v ultraběžecké komunitě. Jedním z běžců, který měl velký podíl na zpopularizování běžeckých halucinací, byl Marshal Ulrich. V roce 2002 se zúčastnil Badwater ultramaratonu, závodu, který se běží vprostřed léta na jednom z nejteplejších míst planety, v americkém Údolí smrti. Při dvoudenním běhu dlouhém 217 kilometrů zažil několik podivných vizí. Viděl před sebou třeba dívku ve stříbrných bikinách na kolečkových bruslích. Slyšel, jak mu přímo za zády startuje letadlo a spatřil i neskutečné zelené ještěry.

Od těch dob se s běžeckými halucinacemi přímo roztrhl pytel. Ultramaratonci jako by se předháněli, kdo zdokumentuje ty nejpodivnější. Na YouTube jsou dokonce k vidění nahrávky běžců, kteří zachycují své vize přímo v závodě. Samozřejmě je to celé nesmysl: když si závodník uvědomuje, že to, co vnímá, není skutečné, nejedná se o halucinaci. U halucinace je člověk přesvědčen o opravdovosti toho, co vidí.

Každopádně se halucinace při běhání čas od času objeví. Úplně stoprocentní vysvětlení zatím není, ale pravděpodobně nějak souvisejí s větší tělesnou únavou, omezeným přísunem kyslíku, nižší hladinou cukru a s dalšími faktory. Pro nás to znamená jedno: máme-li pocit, že se kolem nás děje něco zvláštního a neskutečného, rozhodně to je jasný signál. Našemu tělu něco chybí a je na místě zpomalit nebo i zastavit, doplnit energetické zásoby, možná si na chvilku i odpočinout, a teprve pak se vydat dál. V opačném případě riskujeme větší průšvih.

Druhý psychický jev, kterého se letmo dotkneme, se objevuje u různých běžců bez ohledu na jejich výkonnost, zkušenosti, délku běžecké trati a na další faktory. Prostě se někdy z ničeho nic ukáže a stejně náhle zase zmizí. Bavíme se o takzvané běžecké extázi (runner’s high). V knížce The Runner’s Brain citují autoři sportovkyni Michelle Meadows, která stav běžecké extáze popisuje takto:

„Cítila jsem se lehká, a silná, a nechala jsem se unášet na té šťastné vlně. Zdálo se mi, jako bych měla místo nohou kola a prostě jsem jen postupovala vpřed bez jakéhokoliv úsilí, tolik šťastná a spokojená. Měla jsem pocit, že bych takhle dokázala běžet celý den a nic by mě nezastavilo.“

Podobně vypovídají i ostatní vyvolení, kteří stav běžecké extáze prožili. Popisují ho jako stav absolutního štěstí, pocit ohromné vnitřní energie. Intenzivně vnímají svoji přítomnost, každý okamžik. Běžci se shodují, že jde o silně návykovou záležitost. Jakmile se tenhle stav jednou objeví, chtějí ho zažívat zas a znovu. Obvykle začnou po takovém zážitku víc běhat v naději, že to znovu přijde. Bohužel se to ale už nikdy nemusí opakovat. U některých vyvolenců se tenhle extatický stav objevuje pravidelně, ale zřejmě jich není moc. Většina z nás něco podobného zažije jednou za život, pokud vůbec. Podle současných výzkumů to vypadá, že ti šťastlivci mají schopnost vytvářet si ve svém těle látky velmi podobné substancím, které jsou třeba v marihuaně, takzvané endokanabinoidy. A tahle schopnost je zřejmě dána geneticky: buď ji zdědíte, nebo zkrátka ne.

Pokud se do takového stavu dostanete, užijte si ho. Protože to je asi tak všechno, co se dá v takové situaci dělat. Osobně jsem měl jednou při dlouhém závodě na sedmdesátém kilometru podobný zážitek, ale teď s odstupem času si myslím, že to nebylo ono. Spíš se jednalo o jev zvaný flow, kterému se chci věnovat v následujících odstavcích.

Ovlivnitelné psychické stavy

Flow fenomén, česky překládaný jako stav plynutí, popsal v osmdesátých letech americký psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi. Je to úplné pohroužení do činnosti, kterou právě provádíte. Určitě to znáte všichni: věnujete se nějaké práci, třeba zrovna něco píšete nebo vyrábíte, a najednou se váš duševní prostor zúží a vy nevnímáte nic jiného než to, čím se právě zabýváte. Plně se soustředíte na práci, docela vás pohltí, a čas jako by přestal existovat.

Běžcům se to stává pravidelně. V určité chvíli je běh docela vtáhne a najednou jsou schopni pojmout jen několik málo podnětů, navíc jen ty přímo související s během. Běží to úplně samo, kilometry se požírají navzájem a člověk je naplno ponořený do svého prožitku. Když jsem běžeckou extázi popsal jako pocit štěstí, tak zážitek plynutí bych spíš charakterizoval jako pocit naplnění, uspokojení z běhu. Takový stav může trvat chvilku, ale i několik hodin. Zkušení běžci tenhle stav nevědomky využívají pro překonávání dlouhých a vyčerpávajících pasáží. To je důležité zjištění, protože to ve svém důsledku znamená, že stav plynutí se dá do jisté míry nacvičit.

Aby se to podařilo, je potřeba splnit základní podmínku, kterou popsal už Csikszentmihalyi ve svých prvních publikacích: prováděná aktivita nesmí být příliš náročná, ale ani příliš snadná. Když je běh moc těžký, například jsme-li ve vedoucí skupince běžců a snažíme se hlídat tempo ostatních a pružně reagovat na jejich případné pokusy o únik, musíme být neustále ve střehu. Nejde se nechat ukolébat jednotvárným během, protože jsme pořád napružení. Tělo pracuje na maximum, všechno bolí a takové nastavení stavu plynutí příliš nepřeje.

Naopak, když je aktivita příliš snadná, mysl má často tendenci zaměstnávat se ještě něčím dalším. Začneme uvažovat nad tím, co bude dnes k obědu, co se nám včera podařilo v práci, nebo jak vyřezat dětem koníka z překližky. Mimochodem, takové odpojení se od běhu může také být prospěšnou běžeckou strategií, což si ukážeme dál v textu, ale je to něco trochu jiného než stav plynutí.

Se stavem plynutí mám docela velké osobní zkušenosti a postupně jsem si přišel na několik základních pravidel, která, pokud je splním, spouští žádoucí efekt téměř stoprocentně. Za prvé, na silnici to nefunguje. Běh po silnici je pro mě příliš jednotvárný a často se přistihnu, jak v myšlenkách utíkám někam pryč. Také bývají na silnicích rušivé vjemy v podobě projíždějících aut. Naopak, když běžím v nepříliš náročném terénu v přírodě, tak je šance na spuštění stavu plynutí daleko větší. Každý došlap je trochu jiný, takže pořád musím dávat pozor, abych se nezranil, a tím jsem do běhu vtažený víc.

Také je lepší, když těsně vedle mě neběží někdo další. Kousek přede mnou nebo za mnou mi běžci nevadí, ale když jsou hodně blízko, tak plynutí zkrátka nefunguje. To neznamená, že nechci běhat s ostatními. Naopak, při dlouhých ultrabězích, zejména ke konci, hodně pomáhá utvořit skupinku s dalšími běžci. To už se ovšem od stavu plynutí dostáváme k dalšímu psychickému jevu, takzvané disociativní strategii.

Už jsem trochu naznačil, že existují dva směry, kterými se může naše psychika při běhu vydat. Buď se zaměří směrem dovnitř, na vnitřní prožívání, na signály, které vychází z našeho těla a které bezprostředně souvisí se závodem. Psychologové to nazývají asociativní strategií. Druhou možností, kterou už jsem taky zmínil, je disociativní strategie, odpojení se od běhu a od všeho, co s ním souvisí. Naše mysl se zatoulá někam úplně mimo a hlavou se nám honí témata, které s během vůbec nesouvisejí. Když si zašpuntujete uši sluchátky a posloucháte hudbu, dochází k disociaci, k odvedení pozornosti od běhu a od podnětů přímo s ním souvisejících. Stejné je to, když se zaberete do hovoru se spoluběžcem.

Někteří autoři jsou přesvědčeni, že asociativní strategie, tedy zaměření psychiky na běh, je jednou z podmínek stavu plynutí. Obecně panuje přesvědčení, že asociativní běžecký přístup přímo souvisí s lepšími výkony v závodech. Ale nemusí to být tak úplně pravda, podle zkušeností některých běžců to spíš vypadá, že to každý máme trochu jinak. Zatímco někomu může vyhovovat vtažení do běhu, jiný běžec může mít největší prospěch z toho, že nechá mysl volně se toulat někde docela mimo.

V poslední době se také objevuje názor, že je výhodné umět obě strategie střídat a využívat je záměrně. Zatímco zaměření na vnitřní prožívání a na závod může vylepšit výkon, odvedení pozornosti může závodníkům pomoci od bolestí a nepříjemností spojených se závodem. Každopádně prospívá, když běžec s těmito strategiemi experimentuje; nejprve sleduje, jaká strategie mu vyhovuje nejvíc. V dalších fázích může asociativní a disociativní styl záměrně střídat a zjišťovat, jak se to projeví na výkonu.

Poslední velká skupina duševních stavů, které můžeme při běhu do jisté míry ovlivnit, jsou emoční výkyvy. Zkušení běžci vědí, že některé nepříjemné emoce mohou docela zhatit celý výkon. Ať už je to třeba poraženecký pocit, který nás přepadne, když prohrajeme dílčí bitvu se soupeřem, nebo pocit zmaru, který třeba na mně přichází téměř zaručeně při nočním běhu ve vysoké nadmořské výšce. Negativní emoce se překonávají jen těžko a je potřeba umět se svou psychikou pracovat, aby se to povedlo.

Negativní emoce se často spouštějí jedinou myšlenkou. Třeba: „nemám na to.“ Nebo: „nemá to cenu, on je lepší.“ Často si tenhle první podnět ani neuvědomíme, rychle nám proletí hlavou a zase zmizí. Ale to, co po něm zůstává, je kolotoč nepříjemných emocí, kterých se jen těžko zbavujeme. K tomu, aby se s takovými emocemi člověk dokázal poprat, jsou zapotřebí dlouhodobé zkušenosti se sebou samým ve fyzicky náročných situacích. Běžec musí sám sebe dobře znát, musí pochopit, jak se nepříjemné emoce spustily. Případně se postupně naučí, co právě u něj na negativní prožitky zabírá.

Zkušenosti, a také ochota učit se, zkoušet to znovu a znovu, jsou podle mého hlavním klíčem k tomu, aby běžec dokázal efektivně překonávat nástrahy, které mu do cesty staví jeho hlava. Samozřejmě, že sportovní psycholog mu na téhle cestě může pomoct, ale ta hlavní práce je na sportovci samotném.

A co vy, máte osobní zkušenost s některými z popsaných fenoménů? Zažili jste už někdy běžeckou extázi neb halucinaci? Jaké strategie zaměření pozornosti fungují vám: dovnitř anebo ven? Přepadají vás někdy negativní emoce? Podělte se o své zážitky s ostatními v diskuzi pod článkem.

Zveřejněno 6. února 2019


další články