závody
novinky články závody e-kniha kontakt
Pražská stovka 2018

Pražská stovka

Autor: David Kuneš


Datum: 15. - 16. prosinec 2018
Délka: 125 kilometrů
Převýšení: 4600 metrů
Obtížnost: velmi náročná trasa, spousta technických úseků, zledovatělé srázy, bahno
Povrch: volný terén, pěšiny, lesní i polní cesty a přibližně 20 % asfaltu zejména v závěru trati

Na trať Pražské stovky jsem se vydal už podruhé. V minulém roce se mi podařilo pokořit 170ti kilometrovou trasu, takže jsem podlehl mylnému dojmu, že by letošních 125 kilometrů mohlo být v porovnání s loňskem docela v pohodě. Chyba! Bez ohledu na kratší vzdálenost jsem se letos při doběhu do cíle cítil možná ještě hůř než v předchozím roce. Začínám mít pocit, že v tomhle závodě nejde až tak úplně o vzdálenost.

Pražská stovka je akce s pětadvacetiletou tradicí, u jejíhož zrodu stál a hlavním hybatelem dodnes je Olaf Čihák. Tenhle sto+ kilometrový pochod, v současnosti už možná spíš běžecký závod, se koná každoročně, obvykle v první polovině prosince, a mezi ultraběžci je známý zejména svou náročností. Každý ročník je jiný, délky tratí i jejich trasování se pravidelně obměňují. Jako by nestačila tma a zima, které v téhle roční době panují, čeká závodníky na trati spousta záludných "olafovin", technických pasáží, které hlavní pořadatel do trasy s oblibou zařazuje. Pojďme si ale na závod posvítit pěkně z výšky.

Před závodem

Informace o pochodu a všech trasách jsou umístěny na webových stránkách závodu. Odtud se dá proklikat k registraci, která vás přesměruje na stránky externího poskytovatele sportovniservis.cz a jeho registrační web sportt.cz. Pro přihlášení do závodu je třeba vyplnit osobní údaje a zaregistrovat se. Následně přijde emailem informace o tom, jak provést platbu startovného převodem na účet. Startovné činí v první přihlašovací vlně pět set korun, což je v porovnání se zážitkem, který si ze závodu každoročně odnáším, výborná cena. K procesu přihlašování mám jednu výhradu, a totiž, že placení převodem pro mě není příliš pohodlné a uvítal bych možnost platit kartou.

Co se týče předzávodní komunikace, většina informačních výměn probíhá přes Facebook. Webové stránky jsou spíše statickou vývěskou. K designu webu mám spoustu připomínek. V prezentaci je příliš mnoho barev, obrázků a reklam, což snižuje přehlednost a čitelnost stránek. Web navíc není optimalizovaný pro mobily, takže ačkoliv jsem si všechny předzávodní informace ještě v týdnu před závodem zběžně prolítl, v Praze už jsem na mobilu nedokázal dohledat, od kolika hodin je přístupné zázemí závodu. A nebyl jsem sám, zbytečně brzo nás přijelo víc. Myslím, že tady je určitě prostor ke zlepšení a přehledněji zpracované stránky by prospěly jinak výborně organizovanému závodu. Taky se přimlouvám za anglickou jazykovou mutaci webu (se kterou rád pomůžu), v internetových diskuzích jsem zaznamenal zoufalé příspěvky cizinců, kteří se v informacích nedokázali zorientovat.

Zázemí závodu

Zázemí pochodu nabídla ZŠ Profesora Švejcara v Modřanech, kde byl na rozdíl od loňska nejen cíl, ale také start. Účastníci si tady mohli uschovat věci a po doběhu přespat v místní tělocvičně. V prostorách školy bylo příjemně teplo, prezentace probíhala bez větších zádrhelů a všechno šlapalo, jako na drátkách. Bylo poznat, že si Olaf za ta léta už vybudoval stabilní tým, který se vyzná. Tělocvična a přilehlé chodby sice před startem dlouhé trati "praskaly ve švech" a zejména toalety byly v obležení, ale my zkušenější jsme to vyřešili tím, že jsme v nedaleké hospodě ukojili všechny akutní potřeby.

Trasa

Startovalo se o půlnoci a prvních osm hodin se běželo potmě, takže i když se prý v noci probíhalo zajímavými místy, já viděl jen úzký kužel světla ozařující třicetimetrový prostor přede mnou. Běželo se hodně lesem po spadaném listí, občas po blátě, ale většinou po umrzlém terénu. Hodně se stoupalo a klesalo, zejména strmé seběhy byly technicky náročnější. Teprve za svítání, když jsem probíhal podél Štěchovické nádrže, se mi otevřel výhled na vodní plochu sevřenou po obou stranách strmými skalisky. Nádherná podívaná. Asi sedmikilometrový běh v sevření skal jsem si vysloveně užíval. A nebyl jsem sám. Bohužel, to byl jediný takhle dlouhý pěkný úsek. Pak už se vyloženě krásné pasáže objevovaly spíš jen jako ostrůvky uprostřed monotónní zimní krajiny. Občas se probíhalo kolem zajímavých skalních formací nebo třeba podél potůčku, ale bylo znát, že se pohybujeme v nížinných listnáčích, které působní v zimě poněkud mrtvě, alespoň dokud nenapadne sníh. Naštěstí ve druhé části závodu sněžit začalo.

Tomáš Zahálka na Pražské stovce

Zřejmě budu v tomto ohledu výjimkou, ale od osmdesátého kilometru se mi trať už vyloženě nelíbila. Najednou hodně přibylo asfaltu a probíhalo se nepříliš zajímavými osadami a vesnicemi. V jednom místě, tuším, že to bylo někde před Černošicemi, se dokonce asi půl kilometru šlo po frekventované silnici. Byla už tma, a i když jsem si na čelovce nastavil největší intenzitu, auta mě s minimálním odstupem nebezpečně míjela. V tomhle úseku jsem se opravdu bál. Byl jsem už unavený a měl jsem strach, že se zakymácím a smete mě nějaké auto. Za poslední občerstvovačkou v Chuchli sice už zas začal zajímavější technický terén s prudkými výběhy a seběhy, jenže v té chvíli jsem byl už hodně unavený, a navíc jsme byli blízko Prahy, takže se po cestě v lese válelo spoustu odpadků a vyloženě to tam smrdělo (nebyla zrovna nějaká smogová situace?). Takže, celkově vzato, technické pasáže na trati byly skvělé, taky se mi líbilo dál od Prahy, ale část trati v blízkosti velkoměsta mi vůbec nesedla.

Podpora při závodě

Značení bylo naprosto perfektní. Z celých sto pětadvaceti kilometrů byly asi jen dva úseky označené trochu hůř. Jak jsem se později dozvěděl, zřejmě proto, že nějaký důchodce značky záměrně strhával. Před startem jsem měl z navigace strach, nenabíjel se mi telefon a já se bál, že se bez map v telefonu nezorientuju. Obavy však nebyly na místě. Po celou dobu jsem navigaci vůbec nepotřeboval, bohatě jsem si vystačil se záznamem trasy v hodinkách, kde jsem si čas od času zkontroloval svoji pozici. Téměř na všech místech, kde se dalo chybně odbočit, bylo zesílené značení, takže jsem za celou dobu ani jednou nesešel z cesty, což se mi při stovce snad ještě nestalo.

Naprosto dokonalé byly i občerstvovačky. Nějaké jídlo či pití na nás čekalo co patnáct až dvacet kilometrů, takže jsem nespotřeboval skoro nic ze svých zásob. Na chodu občerstvovaček se podílelo množství dobrovolníků, třeba hned na té první v Dolních Břežanech mi čaj naléval známý ultramaratonec Radek Brunner. Nejenom on, ale plno dalších dobrovolníků stálo na docela neočekávaných místech se spoustou dobrot. Nechyběla ani tradiční frgálová kontrola, tentokrát při druhém průběhu Davlí. Pro mě byl ale naprosto dokonalým zážitkem famózní gulášek sedm kilometrů před cílem v občerstvovačce v Chuchli, kterou měla pod taktovkou Ivana Čahojová s rodinou a s kamarádem Radkem. Byl jsem už vyčerpaný a potřeboval jsem nějakou vzpruhu, abych se dokázal dobelhat do cíle. A právě jejich jedinečný guláš měl obří podíl na tom, že jsem to zvládl.

Chtěl bych vyzdvihnout nadšení a elán všech, kteří se na pořádání Pražské stovky podíleli. Tenhle podnik je prostě srdcovka. I když po doběhu spousta z nás říká, že "už nikdy", přesto se napřesrok znovu potkáme. Právě proto, že při běhu zažíváme něco, co se jinde prostě zažít nedá. A za to vděčíme bezva partě organizátorů a dobrovolníků, kteří se na akci každoročně podílejí. Takže moc dík vám všem, byli jste skvělí!

Po závodě

Do cíle jsem se dostal až v neděli, něco po půlnoci, po téměř pětadvaceti hodinách běhu. Ještě jsem si otevřel pivo a zakousl jsem se do chlebu se salámem, které tam pro nás někdo připravil. Pár minut na to jsem se už vyhříval ve sprše v teplé vodě; poslední dvě hodiny pochodu jsem docela promrznul, takže jsem se potřeboval prohřát. Hned potom jsem si ustlal v tělocvičně a probudil jsem se až po půl desáté ráno. Do cíle v té době ještě přicházeli někteří pochodníci. Poslední účastník prý dorazil až kolem šesté hodiny večer, po dvaačtyřiceti hodinách pochodu. Neskutečný výkon!

Pražská stovka je především ultraběžeckým svátkem a zakončením běžecké sezóny. Je to místo setkání lidí se společnými zájmy i s podobným pohledem na svět. A v tomto ohledu Pražská stovka splnila všechna moje očekávání. Potkal jsem celou řadu kamarádů, s nimiž jsem se vídával v průběhu sezóny na řadě akcí. Taky jsem se seznámil s několika dalšími běžci a jinými zajímavými lidmi. A právě kvůli tomu mě Pražská stovka asi nikdy nezklame.

Zveřejněno 18. prosince 2018
Upraveno 19. března 2019

zpátky na závody