Světoběžník
novinky články závody vybavení kurzy kontakt
Obálka knihy Světoběžník






























Věnování

Tuto knihu věnuju vám všem, kteří jste mi při ultrabězích nějak pomohli. Ať už jste se třeba se mnou podělili o jídlo a pití, nebo jste na mě volali, když jsem minul odbočku a uháněl někam docela mimo trať. Taky vám, kteří jste se mnou zůstávali, i když jste měli dost energie na to, abyste se mi ztratili někde v dálce. Ale hlavně vám, co jste dlouhé hodiny vysedávali často v nepříznivých podmínkách někde na trati, abychom si my ostatní mohli plnit své sny. Možná jsem vám nestihl poděkovat tenkrát, ale vaše nezištná pomoc pro mě pokaždé hodně znamenala a je jedním z hlavních důvodů, proč mám běhání dlouhých tratí tak rád.
































Úvod

Vyrazil jsem těsně po poledni. V puse jsem ještě cítil nepříjemnou pachuť chobotnic z oběda. Za poslední týden jsme vlastně nejedli nic jiného. Buď chobotnice, nebo nějaké jiné mořské příšery, a k tomu maniok a taro, výjimečně i vajíčko. Maniok a taro jsou chuťově podobné bramborám, ale bohužel, brambory to nejsou. Za tři měsíce strávené na Fidži jsme měli brambory snad jenom jednou nebo dvakrát, a navíc v podobě tenkých plátků, jako přílohovou zeleninu k jídlu. I když jsem jedl stejně často jako doma, trápil mě neustálý pocit hladu. Odhadem jsem tady zhubnul už určitě přes pět kilo, možná víc. Něco mi chybělo, jen jsem nedokázal přijít na to, co.

Vybíhal jsem z vesničky Lavena na ostrově Taveuni, kde jsme s rodinou trávili už druhý týden. Každý den jsem běhal někde po okolí. Zdejší prostředí bylo úžasné. Neskutečně modrý oceán, ve kterém jsme občas pozorovali skákající delfíny nebo proplouvající velryby, dlouhé bílé pláže bez turistů, všude kolem nádherná a pro nás docela neznámá fauna i flóra. A vodopády. Díky hornatému terénu národního parku Bauma, ve kterém se vesnička nacházela, se na zdejších vodních tocích vytvořil bezpočet vodopádů. K některým šlo dojít pěšky, jiné se daly navštívit jenom po moři, ale téměř na každý vodopád se dalo vylézt, skočit si z výšky dolů nebo se třeba sklouznout po přírodní klouzačce, kterou v měkkém kameni po staletí vymílala voda, a nechat se masírovat sprškou padajících vod.

Měl jsem namířeno k vodopádům Tavoro, vodní kaskádě na nedalekém říčním toku. Každý ze tří hlavních vodopádů se nacházel v jiné výšce. Jeden od druhého dělila asi půlhodina stoupání. Nazítří jsme si tam chtěli udělat celodenní výlet i s dětmi, ale Violku, která nedávno oslavila rok, jsme stále ještě nosili v šátku, a ani Vincent ve svých dvou a půl letech zatím nedokázal ujít příliš dlouhé vzdálenosti. Dostal jsem za úkol prozkoumat, jestli to i s dětmi vůbec dáme.

Děti na Fidži

Asi půl kilometru za vesnicí jsem zaslechl hlasité „bula“, pozdrav místních domorodců. I když jsem měl nacvičenou odpověď a silným hlasem jsem zahulákal „bula vinaka“, před sebou ani za sebou jsem nikoho neviděl. Teprve, když vedle mě s hlasitým žuchnutím spadl kokosový ořech, napadlo mě podívat se nahoru. Vysoko nade mnou se z palmy zubil domorodec. V ruce držel mačetu. Neznal jsem ho osobně, ale věděl jsem, o koho se jedná. Byl to divný týpek. Bydlel u cesty za vesnicí. Zřejmě se nějak neshodl s místní komunitou; zatímco všichni ve vesnici žili jako jedna velká rodina, on byl tak nějak sám pro sebe. Párkrát předtím jsem ho zdáli zahlédl kousek od vesnice, ale nikdy jsem se s ním přímo nesetkal.

Mladík obratně sešplhal po kmeni dolů. Od ostatních vesničanů se dost lišil. Na hlavě měl dredy a svým tričkem s obrázkem Boba Marleye připomínal spíš středoamerického hipíka než fidžijského domorodce. Když se ke mně blížil s mačetou v ruce, nutil jsem se do úsměvu, a přemlouval jsem sám sebe, že s kanibalismem na Fidži skoncovali přece už před sto lety. Přesto jsem byl připravený se okamžitě obrátit na útěk, kdyby se situace nevyvíjela dobře. Měl jsem ještě v živé paměti, jak se po nás v Indonésii oháněla místní stařena mačetou, protože jsme nechtěli zaplatit pár dolarů za to, že jsme si ji vyfotili.

Domorodec se ale sehnul, zvedl ze země kokosový ořech a přesně mířenými ranami mačetou začal zručně osekávat žlutou svrchní slupku. Potom vyhloubil špičkou nástroje do tvrdé vnitřní skořápky kokosu díru, dovnitř vložil slámku vyrobenou ze stébla trávy, a s úsměvem mi ho podával. Trochu jsem váhal, ale on jenom bezstarostně ukázal na hromadu kokosů, které se válely pod stromem. Pochopil jsem a napil se. Svěží kokosové mléko chutnalo skvěle. Vracel jsem mu ořech nazpět, ale domorodec jenom zavrtěl hlavou a pěknou angličtinou mi domlouval, že mám vypít všechno. Sladké šťávy bylo však tolik, že jsem si zbytek musel nechat odložený u cesty, až poběžím nazpátek.

Žlutý kokosový ořech na palmě

Loučil jsem se, že musím běžet, a on prý, jestli se může přidat. Nebylo mi to úplně po chuti, chtěl jsem běžet sám, a navíc jsem pořád ještě netušil, co je vlastně zač. Na druhou stranu jsem ho zase nechtěl úplně odpálkovat, protože se ke mně zachoval pěkně. Takže jsem přikývnul. Napadlo mě, že to rozběhnu trochu rychleji a tím se ho zbavím. Nasadil jsem vyšší tempo, ale už asi po minutě nebo dvou jsem toho začal litovat. Zatímco já se začal zadýchávat, bosý mladík vedle mne běžel lehce a nenuceně, a neustále mi cosi vykládal.

Moc jsem se na jeho povídání nedokázal soustředit, měl jsem co dělat, abych tempo udržel. Fascinoval mě však jeho lehký a pružný krok. Na rozdíl ode mně se on snad vůbec nezadýchával. Nedalo mi to abych se ho nezeptal, jestli běhá pravidelně. Usmál se, že prý vůbec. Překvapilo mě to, ale věřil jsem mu. Kromě cizinců jsem totiž na Fidži nikdy nikoho běhat neviděl. A přesto byli Polynésané daleko pružnější než většina sportovců, které jsem znal. Tedy, abych byl přesný, to platilo u těch mladších. Starší domorodci už byli často pořádně vypasení, a přestože mě kolikrát překvapili svojí silou a rychlostí, vytrvalí příliš nebyli.

Naštěstí asi po třech kilometrech přestal mého průvodce monotónní běh bavit a taky měl už zřejmě dost mých jednoslabičných odpovědí. Na nic víc jsem se v té rychlosti nezmohl. Ještě na mě na rozloučenou naposledy vycenil zuby v širokém úsměvu, zamával mi a normálním krokem se vydal zase nazpátek. Když jsem se po chvíli znovu ohlédl, zrovna tahal nějakou větev z příkopu u cesty.

Cestou k vodopádům mi v hlavě visela neurčitá myšlenka, které jsem se nedokázal zbavit, kterou jsem však ani nemohl pořádně uchopit a zformulovat. Měl jsem nejasný pocit, že něco v životě dělám špatně, že se mnou není něco v pořádku. I když jsem už druhým nebo třetím rokem pravidelně trénoval, přesto jsem se ani zdaleka nemohl rovnat domorodci, který se hýbal jen tehdy, když se potřeboval najíst. Teprve později mi to došlo. Přestože chodím pravidelně běhat, tahle činnost mi zabere sotva pár hodin týdně. Mnohonásobně delší dobu trávím denně ve strnulé poloze na židli u počítače. Takže se nemůžu rovnat někomu, kdo velkou část dne pobíhá venku na čerstvém vzduchu. A právě tehdy jsem, nejprve tak nějak podvědomě, dospěl k rozhodnutí, že chci svůj život změnit, že ho chci mít aktivnější, různorodější, a hlavně naplněný zajímavými činnostmi.

Vodopád v národním parku Bauma na Fidži






























I.

Bylo deset dopoledne. Měl jsem za sebou přibližně šedesát kilometrů, jen o kousek víc než polovinu trasy, a sbíhal jsem po sjezdovce do obce Mosty u Jablunkova, kde byla v restauraci Hotelu Grůň občerstvovačka. Neměl jsem hlad a vlastně ani na nic chuť. Všechny ty výživové tyčinky a sacharidové gely se mi v břiše slepily do jednoho velkého knedlíku. Venku před restaurací jsem se v podzimním slunci vyvalil na nízkou zídku, abych si na chvilku odpočinul. Z bot jsem vytáhl promáčené ponožky i vložky do bot a dal je vedle sebe na kameny sušit. Přitom jsem zalitoval, že s sebou nemám náhradní. Kůži na chodidlech jsem měl úplně scvrklou, zatím však naštěstí žádné puchýře. Všechno mě bolelo.

Moje první stovka. Vlastně o kousek víc než stovka. Ještě nikdy jsem tak dlouhý závod neběžel. Několik let předtím jsem zkusil pětaosmdesát kilometrů v Novohradských horách, a do cíle jsem se dobelhal v takových křečích, že jsem se bez opory nedokázal udržet ve vzpřímené pozici. Od té doby jsem měl z ultramaratónů respekt a trvalo hezkou řádku let, než jsem se odvážil na další. Tohle byl právě ten další. Vždycky jsem chtěl běžet stovku, ale neuměl jsem si představit, že bych někde v Plzni kroužil na dvoukilometrovém okruhu pořád dokola. Hledal jsem něco zajímavějšího, něco na čerstvém vzduchu v přírodě. A závod Nezmar Ultramaraton v českých a polských Beskydech vypadal lákavě. Snad jen ten profil připomínající zubatou pilu mě odrazoval. Nakonec jsem se ale přihlásil.

Od startu jsem byl hodně opatrný. Když člověk běží první stovku, vůbec netuší, co to s ním udělá. Občas dokonce prý i zkušené stovkaře překvapí, jak jejich tělo zareaguje na extrémní zátěž, ale pro začínajícího ultraběžce je první stokilometrová trať naprostá neznámá. Začal jsem tedy hezky zvolna. Věděl jsem, že nemá smysl se někam hnát. Až sem na Grůň mi to trvalo víc než devět a půl hodiny. Byl jsem na trati zřejmě jedním z posledních, soudě podle toho, jak mi hned na startu všichni utekli do tmy. Několikrát jsem zabloudil, ale naštěstí se mi vždy povedlo najít cestu.

Teď na podzimním sluníčku mi bylo příjemně, a nedalo mi moc práce přemluvit sám sebe, abych ještě chvilku poseděl, než vyrazím dál. Přivřel jsem oči a nastavil tvář hřejivému slunečnímu pohlazení. Probral mě až běžec, se kterým jsme dobíhali na občerstvovačku společně. Podával mi talíř s vývarem. V žaludku mě pořád tížil ten chemický knedlík, ale bylo mi nepříjemné jídlo odmítnout, když mi ho donesl až pod nos. Chystal jsem se tedy usrknout jednu nebo dvě lžíce a odložit talíř na zídku vedle sebe. Jakmile jsem však ochutnal, stalo se něco podivného. Slaná polévka jako by přesně vyplnila nějakou mezeru v mém těle. Začal jsem hltat jedno sousto za druhým a nedokázal jsem přestat, dokud jsem se neprojedl až na dno talíře. Očividně moje tělo něco z polévky potřebovalo. Teprve až s prázdným talířem přišel strach. Četl jsem tehdy až příliš mnoho příběhů o tom, jak ultraběžci nedokážou udržet v žaludku ani hlt obyčejného jídla, takže jsem se bál, co se stane. Nestalo se nic, to jsem však zjistil až mnohem později.

Pravidlo č. 1: Ověřil jsem si, že se nesmím řídit „zaručenými“ radami a pravidly. Načetl jsem tolik osvědčených návodů, jak a co při ultramaratónech jíst, ale nakonec jsem si přišel na to, že mi vyhovuje něco docela jiného než ostatním. Lidé jsou různí a to, co při běhání platí pro druhé, nemusí nutně platit pro mě. Je zkrátka dobré všechno si ozkoušet na vlastní kůži. Samozřejmě, ze sdílené zkušenosti se dá poučit. Ale nelze ji brát jako neochvějné pravidlo. A tohle chci zdůraznit: přestože vám tu předkládám nějaká pravidla, přistupujte k nim kriticky. Někdy dokonce u jednoho a téhož člověka to, co platilo před léty, už dneska nemusím platit.

Když jsem se znovu rozbíhal, vývar mi šplouchal v břiše, ale kupodivu se zdálo, že ten nepříjemný chemický knedlík je tentam. Asi se rozpustil v polévce. Z občerstvovačky už jsem vybíhal sám. Běžec, který přiběhl společně se mnou, tam ještě zůstal, že prý mě dožene. Možná právě proto jsem vzápětí udělal chybu. Místo toho, abych na něj počkal, jsem se najednou rozhodl závodit. Nechtěl jsem, aby mě dohnal. Zřejmě jsem si v tu chvíli potřeboval něco dokázat, nevím. Přidal jsem do kroku a následujících přibližně dvacet kilometrů jsem běžel svižnějším tempem. A to mě dostalo. Ne nějak postupně. Prostě v jednom okamžiku jsem ještě běžel, a v dalším mi náhle ztuhly svaly na nohou a musel jsem se zastavit, abych neupadl. Tělo začalo stávkovat.

Od té chvíle jsem se už jenom ploužil. Naštěstí to bylo k další občerstvovačce kousek, takže jsem se tam nějak dobelhal. Běžec, kterému jsem chtěl utéct, dorazil jen asi půlminutu po mně. Úplně jsem teď zapomněl na opatrnost a rady zkušených ultraběžců. Z kempingového stolku s občerstvením jsem vybíral jedno kolečko salámu za druhým a zakusoval je suchými rohlíky. Tak moc jsem se cpal, až mě organizátor upozornil, abych taky něco nechal ostatním, co přiběhnou po mně. Určitě jsem snědl nejmíň tři rohlíky a půl štangle salámu. A tehdy mi to došlo. To, co jsem potřeboval, nebyly žádné sacharidové tyčinky a gely. Potřeboval jsem sůl, ale hlavně tuky. Právě tuky mi tenkrát tolik chyběly na Fidži. Všechno mi to teď zapadlo dohromady. Proto jsem předtím tolik hltal masnou polévku, a proto jsem teď snědl skoro všechen salám.

Pravidlo č. 2: Při dlouhém běhání mám nejraději úplně obyčejné jídlo, na jaké jsem zvyklý z každodenního života. Raději tučné, ale nesmažené. Stačí, když si jídlo trochu víc osolím a energie mi pak vydrží hodně dlouho. Postupně jsem si ověřil, že při celodenním běhu se stačí docela normálně nasnídat, naobědvat a navečeřet. Když běžím přes noc, přidávám ještě jedno větší jídlo kolem půlnoci. Občas si mezi hlavními jídly dám třeba ještě sušenku, čokoládovou tyčinku nebo oříšky. Jasně, potřebuju i víc cukrů, ale to doháním sladkými nápoji a pivem. Nevím, nakolik fungují tolik vychvalované sportovní doplňky, ale pro mě se docela určitě nehodí a vyhýbám se jim.

Z občerstvovačky jsme vybíhali ve dvojici. Díky energii načerpané z jídla jsem se dokázal znovu rozběhnout. Ne však nadlouho. Borce, který mě doběhl, jsem se udržel už jen pár kilometrů. Nakonec se mi nadobro ztratil v dálce a po zbytek cesty už jsem zůstal sám.

V posledních dvaceti kilometrech, které mi zbývaly do cíle, přišlo to opravdové utrpení. Nejprve jsem stoupal do příkrého kopce na rozhlednu Kozubová. Se zvyšující se nadmořskou výškou se do mě pustila zimnice. Neměl jsem už žádnou další vrstvu oblečení, takže jsem se z kopce dolů rozběhl, abych se pohybem trochu zahřál. Bohužel to nefungovalo. Zima mi byla větší než předtím, a navíc mě při rychlém seběhu všechno bolelo. To nejhorší však ještě mělo přijít. Posledních pár kilometrů do cíle vedlo po asfaltu, takže jsem si naplno začal uvědomovat puchýře, které se mezitím stihly vytvořit na zmokvaných chodidlech. Doslova každý krok byl utrpením. Jak jsem se snažil při došlapu vyhýbat puchýřům, chytaly mě křeče do svalů, o nichž jsem předtím ani neměl tušení, že existují.

Silnice, po které jsem teď šel (o nějakém běhání se už nedalo mluvit), vedla stále rovně, takže to vůbec neubývalo. Pořád jsem před sebou měl zužující se pruh cesty ubíhající do dáli. Nikde žádný konec. Byl jsem fyzicky, ale i psychicky úplně na dně. Kdybych našel způsob, jak dopravit do cíle jinak než po svých, určitě bych to vzdal. Nacházel jsem se ale v odlehlých končinách uprostřed lesů, nikde ani stavení. Takže jsem se musel do cíle dobelhat po svých. Dostal jsem se tam po téměř devatenácti hodinách a byl jsem skálopevně přesvědčen, že už nikdy žádný takový závod nepoběžím. Jenže, totéž jsem si od té doby říkal mockrát. Dobrá zpráva je, že tahle nechuť skoro pokaždé rychle odezní a přetrvává už jen dobrý pocit z dokončeného závodu. Ačkoliv, popravdě musím říct, že po tomhle závodě jsem žádný dobrý pocit neměl a na další stovku jsem si troufnul až zase za dva roky.

Pravidlo č. 3: Během závodu jsem si ujasnil, že o svá chodidla musím pečovat. Pokud si nohy při běhu neudržuju v suchu, začnou se mi vytvářet puchýře. Na dlouhé tratě si od té doby beru náhradní ponožky a taky náplasti na ošetření vznikajících puchýřů. Když při běhu cítím „žhavé místo“, předzvěst budoucího puchýře, obvykle zastavím, a postiženou oblast si osuším a podlepím náplastí. Buď tím přímo zabráním vytvoření puchýře, nebo celý proces výrazně zpomalím. A naučil jsem se také před během mazat si chodidla nějakým mastným krémem nebo vazelínou, což taky výrazně oddálí vytváření puchýřů.

V poslední době, jak navyšuju množství naběhaných kilometrů, mi kůže na nohou hodně ztvrdla. Puchýře na chodidlech se mi téměř přestaly vytvářet. Místo toho se začaly dělat po stranách v místech, kde se ztvrdlá kůže chodidla dotýká jemnější pokožky. Dohledal jsem si, že je potřeba tvrdou kůži pravidelně odstraňovat pemzou, takže jsem s tím nedávno začal. A zdá se, že to funguje.

Pravidlo č. 4: Po tomhle závodě, kdy jsem na beskydských vršcích pořádně vymrzl, jsem se na ultraběhy naučil brávat aspoň jednu vrstvu oblečení navíc. Mockrát se mi to vyplatilo, obzvláště na horách, kde se počasí rychle mění. A přesto, že náhradní vrstva oblečení znamená větší zátěž, vyplatí se. Dokonce i na kratší běhy si přibaluju alespoň termo-fólii pro případ nějakých nenadálých potíží.

Pravidlo č. 5: Po silnici se to vleče. I když je běh po silnici objektivně rychlejší než běhání terénem, vůbec mi neubíhá a mám pocit, jako bych se nehýbal z místa. Je to zřejmě tím, že když běžím po nějaké lesní nebo horské pěšině, neustále musím sledovat povrch cesty a každý krok přizpůsobuju terénu. Tím, že jsem ve střehu, jsem víc vtažený do běhu a rychleji mi to utíká. Navíc mám pocit, že při pohybu v přírodě daleko míň zatěžuju klouby i svaly, protože každý došlap je trochu jiný než ten předchozí. Takže po silnici už téměř neběhám.
































II.

Asi v půl šesté ráno začalo svítat. Zprvu to při rozsvícené čelovce nebylo moc zřejmé. Sbíhal jsem dolů tmavou průrvou mezi skalními stěnami, kam určitě ani ve dne nedopadaly sluneční paprsky. Jen postupně jsem začínal rozeznávat obrysy černých skal na pozadí temně modré oblohy. Byl jsem na cestě od půlnoci, a přitom jsem urazil sotva dvacet kilometrů. Teprve před hodinou jsem vystoupal na první z několika dvoutisícových vrcholů, které jsem měl na trati zdolat. Teď jsem zas klesal dolů. Bláhově jsem si představoval, jak si při dlouhém seběhu konečně odpočinu. Omyl. Cesta byla kamenitá a já se neustále musel vyhýbat velkým balvanům. K tomu jsem každou chvíli uklouzl po zbytcích sněhu a musel jsem hodně balancovat, abych se nezřítil někam dolů.

Podle mých propočtů jsem měl už dávno být za osadou Caín de Valdeón, kde stála občerstvovačka a také první časová brána. Pokud bych se tam nedostal do sedmi, závod pro mě končí.

Závod La Travesera

Zatím vlastně skoro nic nevycházelo tak, jak jsem si to maloval. Hned na startu jsem udělal první chybu. Zkušení běžci radili, že se takhle náročný závod musí rozběhnout hodně pomalu. Obvykle to asi platí, ne však v závodě La Travesera ve španělském pohoří Picos de Europa. Na začátku se totiž běží asi kilometr po silnici, ale hned potom se trať stáčí do terénu a stoupá úzkou klikatou stezkou do hor. Protože jsem vyběhl jako jeden z posledních, stihl se mezitím v místě, kde trať opouští asfalt, vytvořit ze závodníků obrovský špunt. Trvalo určitě několik minut, než jsem se prodral na lesní pěšinu za ostatními, ale ani potom jsem nemohl postupovat rychleji než drobnými krůčky, protože mi úzká stezka znemožňovala kohokoliv předběhnout.

Mírně poprchávalo, ale hlavně se přede mnou prohnaly už dvě stovky závodníků, takže pěšina byla pořádně rozbahněná a já měl v botách mokro hned od první hodiny. Co chvíli jsme navíc probíhali ohradami s dobytkem. Probuzené a zmatené krávy si nás chodily prohlížet a motaly se mezi námi. Trochu jsem se bál, ale domácí závodníci vypadali, že je to v pořádku, takže jsem se postupně zklidnil. Jenom jsem tiše doufal, že to, v čem šlapu, je jenom bláto. Nebylo. V duchu jsem si děkoval, že jsem si nezapomněl na boty připevnit návleky. Za dobytčími ohradami se stezka znovu rozšířila a konečně jsem se mohl normálně rozběhnout. Ne nadlouho. Byli jsme už docela vysoko v horách a zvyšující se sklon cesty dusil všechny moje běžecké pokusy hned v zárodku.

Od startu závodu k prvnímu vrcholu se muselo nastoupat téměř dva tisíce výškových metrů. Zažíval jsem tu něco docela jiného, než na co jsem byl zvyklý. Nejprve jsem v bahnitém terénu při každém kroku sklouznul zase o kousek nazpět. Teď ve vyšších polohách už sice vedly kamenité stezky, ale k upraveným pěšinám, jaké jsem znal z našich hor, měly hodně daleko. V cestě se válely velké kameny a při chabém světle čelovky hrozilo na každém kroku, že si vyvrknu kotník. Postup čas od času zpestřovaly i lehké lezecké pasáže a ve vyšších polohách se k tomu všemu přidal ještě sníh.

Pravidlo č. 6: Právě ve Španělsku jsem si poprvé uvědomil, jak důležité je nastudovat podrobně podmínky na trase předem a důkladně si běh rozplánovat. Musím znát terén, kudy poběžím, potřebuju vědět, kde si můžu odpočinout nebo kde si doplním zásoby vody. Spousta informací se dá načerpat třeba z veřejných účastnických videí. Co je zejména v horách důležité, musím si připravit scénáře pro řešení krizových situací. Kde najdu pomoc v případě nouze? Jaká je nejsnazší úniková cesta z horského hřebene? Jaké je číslo na organizátora závodu nebo na místní horskou službu?

Pravidlo č. 7: Už jsem se naučil, že kdykoliv běhám v kopcích s vyšší nadmořskou výškou, musím obvyklou rychlost postupu vydělit dvěma. Zatímco v Krkonoších se zvládnu pohybovat průměrnou rychlostí okolo sedmi kilometrů za hodinu, tak třeba v Alpách většinou postupuju rychlostí tří, maximálně čtyř kilometrů v hodině. Běh ve vysokohorském terénu je zkrátka o dost pomalejší.

Po necelých pěti hodinách výstupu, těsně pod vrcholem, to na mě dolehlo naplno. Chtělo se mi spát, špatně se mi dýchalo, a byl jsem hodně unavený. Daň si zřejmě vybíraly jak pozdní hodina, tak i vysoká nadmořská výška. Najednou mě přepadla malomyslnost a já se ptal sám sebe, co tady kčertu dělám, proč jsem se na takový závod vůbec hlásil. Když jsem si spočítal svojí průměrnou rychlost, uvědomil jsem si, že tenhle běh je něco docela jiného než cokoliv, co jsem dosud zažil. Na jihu Moravy se na podobné výzvy člověk připravuje jen těžko. Nebýt lidí, kteří postávali i na těch nejneuvěřitelnějších místech a povzbuzovali nás hlasitým „šampión“, asi bych to v té chvíli zabalil.

Atmosféra závodu byla vlastně už od začátku skoro neskutečná. Na startu postávaly davy přihlížejících s pivem nebo vínem v ruce a mezi závodníky se proplétaly malé děti. Byla téměř půlnoc, ale ve všech hospodách poblíž ještě obsluhovali. I tak mi trvalo dobrou čtvrthodinu, než jsem se protlačil špalírem lidí, abych si koupil kafe. Od startu až k odbočce do hor stály podél silnice po obou stranách zástupy hlasitě povzbuzujících Španělů, kteří dokázali vytvořit kulisu jak na světovém poháru. Potom se sice na chvilku řady fanoušků ztenčily, ale znovu nás překvapovali i na těch nejodlehlejších místech. V ohradách s krávami, na skalce vedle stezky. Dokonce i na prvním dvoutisícovém vrcholu, kde se teplota docela určitě blížila nule, seděla skupinka nadšenců zabalených do spacáků, hlasitě pokřikujících na probíhající závodníky.

Teď ale, při náročném sestupu dolů, jsem už dlouho nikoho nepotkal. Naplno na mě dolehla depka. Věděl jsem, že jestli to chci stihnout k první časové bráně včas, musím přidat. Jenže mi k tomu chyběl morál. Ze všeho nejraději bych se posadil na zem a zůstal na místě. Neudělal jsem to jenom proto, že bych se stejně dřív nebo později musel zvednout, a dojít těch pár kilometrů do jediné blízké vesnice. Právě do té, kde stála občerstvovačka. V duchu jsem si představoval tu ostudu, jak asi budu všem kamarádům vysvětlovat, proč jsem skončil po necelých třiceti kilometrech.

Krok za krokem se snižovala moje šance, že bych to mohl k časové bráně stihnout včas. Docela se rozednělo, a já jsem viděl vesnici s občerstvovačkou ještě hluboko pod sebou. Do sedmé hodiny zbývalo asi pětadvacet minut. Pomalu jsem to vzdával. Jenže pak se to stalo. Nejdřív jsem zaslechl rachot odlétávajících šutrů a potom se kolem mě prohnal borec, který dlouhými skoky pádil do údolí. Bylo zřejmé, že on to chce stihnout včas. Najednou jsem se zastyděl, že se takhle utápím v sebelítosti, a tak nějak sám pro sebe jsem se rozhodl, že „když on, tak já taky.“ Rozběhl jsem se za ním a začal ho pronásledovat. Netrvalo dlouho a v těsném závěsu jsme dobíhali k první občerstvovačce. Hodiny ukazovaly 6:49.

Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že se za posledních pár minut něco změnilo. Samozřejmě jsem byl rád, že jsem to stihnul. Taky mňamky, které tu ležely vyskládané na provizorních stolech, přišly náramně vhod. Ochutnal jsem snad od každého salámu, sýru a klobásy z bohatého občerstvení, které pro nás organizátoři přichystali. Zajedl jsem to trochou ovoce a po deseti minutách už jsem zas vybíhal na trasu jako vyměněný. Na obzoru vycházelo slunce, a já vnímal, jak mi celým tělem proudí nová, svěží energie. Špatná nálada byla tatam. Snad jen jediná věc mě ještě na okamžik zamrzela, když jsem viděl, že i po uplynutí časového limitu organizátoři pouští běžce vesele dál. Vůbec jsem se nemusel hnát. To ale trvalo jenom okamžik. I když jsem v dálce viděl, jak se běžci škrábou strmými srázy zase vzhůru, přesto jsem se cítil skvěle.

Pravidlo č. 8: Výkyvy nálady jsou u ultraběžců časté. U mě změny nálad hodně souvisí s aktuální únavou, s vyšší nadmořskou výškou a také s denní dobou. Téměř zaručeně na mě přijde špatná nálada ve vysokých horách po celodenním nebo vícedenním běhu někdy po půlnoci, většinou mezi druhou hodinou ranní a svítáním. Trochu jsem se s tím už naučil pracovat. Kdykoliv mě „náladička“ přepadne, pomáhá mi postoj nezaujatého pozorovatele. Důležité je uvědomit si, že to zas přichází. A místo, abych se do toho nechal vtáhnout, zůstávám tak nějak stranou. Jenom sleduju svoje pocity, občas si sám ze sebe dělám srandu. Jakoby se mě to ani netýkalo. Teď už totiž vím, že špatná nálada odezní úplně stejně, jako přišla. Co u mě funguje naprosto bezpečně, je jídlo. Jakmile se začnu něčím cpát, mám napůl vyhráno.

Když jsem opustil občerstvovačku ve vesnici Caín de Valdeón, čekal mě další dvoutisícový výšlap. Běželo se, nebo teď vlastně spíš už jenom šlo, příkrým kamenitým srázem, ve kterém se klikatila naše trať. Stoupání zatím nebylo tak hrozné, ale blížil jsem se k lezeckým pasážím, které jsem předtím zahlédl zpod kopce. Postupoval jsem v závěsu za dvěma běžci. Nikoho dalšího nebylo vidět. Až když jsme dorazili k ocelovým jistícím lanům, spatřili jsme pár dalších závodníků ve stěně nad námi. Dokud jsem se sám nezačal drápat nahoru, nechápal jsem, proč jim to tak dlouho trvá.

Lezl jsem z naší trojice jako poslední, takže na mě seshora padaly spršky kamínků. Přitom jsem dával pozor, aby mi ten, co stoupá nade mnou, nevypíchl hůlkou oko. I mně najednou hůlky zavazely. Držel jsem je v jedné ruce a tou druhou jsem se přidržoval střídavě lana a střídavě vhodných výstupků a chytů ve skále. Nebylo to moc pohodlné, ale dalo se to. Stěna měl na výšku necelých sedm metrů. I přesto jsme v ní strávili dobrých pár minut.

Nakonec jsem se nějak vydrápal na horní plotnu. Spoluběžec přede mnou si začal upravovat batoh, a přitom zřejmě špatně ukročil. Z ničeho nic se zakymácel a začal padat přímo na mně. Instinktivně moje volná ruka vystřelila dopředu. Žďuchnul jsem ho dlaní do zad a on se zas narovnal. Strachy jsem se zpotil, když jsem si představil, co se mohlo stát. Kdybych nic neudělal, asi bychom se oba zřítili ze skály dolů a pravděpodobně se ještě nějakou dobu kutáleli po kamenech, než bychom se zastavili. Přitom si ten borec očividně vůbec neuvědomil, že se něco stalo. Ani se ke mně neotočil, dokončil úpravu výstroje a pomalu zase začal postupovat dál.

Pochopil jsem to až později, protože jsem sám následující dvě hodiny běžel zřejmě v transu. Jediné, co si pamatuju, je, že jsem si povídal s nějakým Španělem a on mi říkal, že běží jenom část trati, že někoho doprovází. Koho doprovázel, to nevím. Široko daleko nikdo nebyl. Asi to ale nebyla halucinace, protože jsem měl pocit, že jsme se potom na trase potkali ještě jednou. Alespoň on se ke mně hlásil. Na celý dlouhý úsek mám zkrátka okno. Nepamatuju si, kudy jsem běžel, a když jsem se pak doma díval na videa ze závodu, vůbec jsem tu část trati nepoznával. Nikdy potom už jsem takový naprostý výpadek paměti při závodě nezažil.

Pravidlo č. 9: Při dlouhých bězích pracuje psychika často odlišně. Běžné jsou halucinace a někdy se u ultraběžců projeví chování, které vypadá přinejmenším podivně. Nedávno jsem slyšel historku o týpkovi, který na UTMB šlapal v noci namáhavou štreku do vysokohorského sedla. Stíhal další skupinu běžců před sebou. Když se však závodníci přehoupli přes hranu sedla a světla jejich svítilen zhasla za obzorem, borec zpanikařil. Místo, aby vylezl ještě těch pár desítek metrů, začal se nesmyslně vracet zase zpátky po stejné trase, po které přišel. Extrémní běhy prostě mají na psychiku velký vliv. Bohužel si to většinou sami neuvědomujeme. To spíš druzí nás upozorní, že se něco děje. Když se mně tedy spoluběžec nebo třeba organizátor opakovaně ptá, jestli jsem v pohodě, bývá to signál, abych na chvilku zvolnil nebo se i zastavil.

Moje další vzpomínka je až z horského sedla Horcada de Caín ležícího v nadmořské výšce necelých dvou a půl tisíce metrů. Pravděpodobně mě k vědomí probrala nádherná scenérie. Běželi jsme vysoko v oblacích. Všude kolem se majestátně tyčily vysoké horské štíty. V různých odstínech se tu střídaly jen tři barvy: šedá, modrá a bílá. Slunce, které občas na okamžik vysvitlo, ještě jemně potáhlo okolní krajinu třpytivým závojem. Byl to úžasný pohled a nebyl jsem jediný, kdo se každou chvíli zastavoval a kochal se. Teď s odstupem času jsem přesvědčený, že se právě tady naplno probudila moje vášeň pro horské běhy. Do té doby jsem běhal častěji po rovinách, střídal jsem silniční běh s terénem. Ale po španělské La Traveseře jsem mnohonásobně navýšil objemy běhů v kopcích a v horách.

Picos de Europa

Sníh ve vyšších polohách mi dělal problémy. Zatímco v předchozí části trati to byly jen občasné zašedlé fleky ve stínu, teď najednou bylo sněhu po kolena. I když přede mnou proběhly už desítky závodníků, přesto nebyly ve sněhu vyšlapané cestičky. Spíš jen spousta mělkých rýh naznačujících směr. Sněhová pokrývka totiž přes den tála a v noci opět umrzala, takže se z ní postupně vytvořila sypká drť, která svými vlastnostmi připomínala písek. Jednotlivá zrníčka měla ostré hrany; tuhle jejich vlastnost jsem si však uvědomil až daleko později, díky spoustě škrábanců na nezakrytých holeních.

Zpočátku jsem se v tom vůbec neuměl pohybovat. Normální běh tady nefungoval, sypký sníh ujížděl pod nohama, takže jsem hodně padal. Velmi záhy jsem zlomil hůlku, když uvízla ve sněhu a nedokázala zadržet můj pád. Ta druhá vzala za své velmi podobným způsobem jen o pár minut později. Teprve po nějaké době jsem si metodou pokusu a omylu postupně osvojil způsob běhu, který z kopce fungoval docela obstojně: běh po patách. Při každém skoku dolů jsem patu zakopával jakoby do sněhu pod sebe. Kousek jsem se po ní sklouznul, dokud se pata nezapřela a já se mohl odrazit k dalšímu skoku. Šlo to dobře, ale pak mě předjel borec, který frčel z kopce dolů po zadku. Jeho technika se zdála účinnější, tak jsem to zkusil taky. Jenže já na rozdíl od něj měl na sobě jenom běžecké trenky. Fakt, který jsem si naplno uvědomil až díky odřené zadnici. Po několika bolestivých pokusech jsem se tedy raději znovu vrátil k bezpečnějšímu běhu po patách.

Pravidlo č. 10: Další věc, kterou jsem se na španělské La Traveseře naučil, je zakrývat si při dlouhých bězích větší část nohou. Na lýtkách už nosívám kompresní návleky a na stehnech elasťáky, takže mívám odkrytá vlastně jen kolena. Pomáhá mi to nejen ve sněhu, ale i když se třeba prodírám hustým křovím nebo kopřivami. A když je hodně slunečno, bývá to účinná prevence proti spálení.

Znovu jsem začal stoupat. Kousek nade mnou stála horská chata Refugio Vega de Urriellu a u ní hlouček závodníků. Další občerstvovačka. Když jsem se drápal nahoru, moc dobře jsem si uvědomoval, že nejen rozmočená chodidla, ale také svaly na stehnech a lýtkách už mě začínají pořádně bolet. Bylo kolem jedenácté hodiny dopoledne. Měl jsem v nohách asi čtyřicet kilometrů a víc jak čtyři tisíce výškových metrů. Posledních pár kilometrů bez hůlek bylo znát. I když jsem se znovu nacpal k prasknutí chutnými španělskými delikatesami, přesto jsem cítil, že jsem na pokraji sil. Neměl jsem špatnou náladu, to snad v tak nádherném prostředí ani nešlo. Byl jsem obklopen horskými velikány, přímo za mými zády se do oblak tyčil symbol celého pohoří, ikonický štít Naranjo de Bulnes. Byl jsem (jak) v nebi. A ještě víc jsem se utvrdil, že právě v takovém prostředí chci běhat. Ale také jsem, tentokrát už bez větších emocí, dospěl k závěru, že v tuhle chvíli na to zjevně ještě nemám. V duchu jsem si předsevzal, že musím hodně trénovat, abych jednou dokázal běhat po opravdu velkých kopcích.

Naranjo de Bulnes

Od chaty mířila trasa zledovatělou stezičkou ve sněhu do vysokohorského průsmyku Collada Bonita. I s protiskluzovými návleky bylo potřeba hodně opatrně našlapovat, protože bez hůlek byl tenhle úsek opravdu nebezpečný. Stačil špatný krok a svezl bych se po ledovém srázu o pár desítek metrů níž. Při chůzi jsem co chvíli zavrávoral a musel jsem se rukou opírat o zmrzlý svah, abych nespadl. Dvakrát mě přitom předběhla skupinka rychlejších borců. Jeden se divil, proč nepoužívám hůlky, tak jsem mu to lámanou španělštinou vysvětlil. Pochopil a nabídl mi svoji. Hrdinsky jsem odmítl, ale měl jsem z toho ohromnou radost.

Pravidlo č. 11: Vlastně ani nevím, jestli je tohle nějaké pravidlo. Zkrátka jsem si všiml, že čím náročnější sport, tím víc si lidé mezi sebou pomáhají. Při dlouhých horských bězích to vidíte na každém kroku. Spoluběžec zastaví, aby vám pomohl ošetřit rozbité koleno. Jiný se s vámi podělí o vodu, když si to špatně spočítáte a už vám žádná nezbyla. Další zas nabídne tabulku čokolády, když docházejí síly. Prostě, jsem rád, že to takhle funguje a že jsem součástí toho všeho.

Z horského sedla Collada Bonita jsme zas klesali do údolí. V tu chvíli už mi bylo naprosto jasné, že závod nedokončím. Svaly na nohou mi hořely a co chvíli jsem se zastavoval kvůli křečím. Chodidla posetá puchýři mi znemožňovala správně našlapovat, takže jsem při sestupu spíš vrávoral, než šel. Skoro celou cestu jsem sice pod sebou viděl osadu Vegas de Sotres, další záchytný bod s občerstvovačkou, ale přibližoval jsem se k ní neskutečně pomalu.

Vegas de Sotres

Nechci vás zatěžovat detailním popisem svého utrpení cestou do údolí, i když mně se vryl do paměti skoro každý ostrý kámen na trase a přiznávám, že dodnes ta vzpomínka není úplně příjemná. Sklesat těch pět kilometrů z horského průsmyku do údolí mi trvalo skoro dvě hodiny, ale nakonec jsem se tam dostal. Připadal jsem si jako zbitý pes. Všechno mě bolelo a byl jsem přesvědčen, že už nedokážu udělat ani krok. Bohužel organizátoři žádný svoz odpadlíků nezajišťovali, a k nejbližšímu městečku to odsud bylo dalších pět kilometrů. Našel jsem svůj drop-bag, batoh s náhradními věcmi, který jsem měl na tomto stanovišti připravený.

Zul jsem si mokré boty a začal si ošetřovat nohy. Kůži na chodidlech jsem měl rozmočenou a zkrabatělou. Napočítal jsem devět puchýřů. Jeden obzvláště velký měl tak pět centimetrů v průměru. Už v suchých botách jsem se začal belhat směrem k civilizaci. Nebyl jsem sám, na tomto místě závod vzdala spousta běžců. Naštěstí pro některé z nich přijeli kamarádi nebo rodina, a já jsem se mohl vměstnat do jednoho auta a svézt se až k nejbližší větší osadě. Tam si mě vyzvedla Momo s dětmi.

La Travesera dodnes zůstává jediným dlouhým během, který jsem nedokončil. Skončil jsem po padesáti kilometrech, dalších čtyřiadvacet už jsem nezvládl. A přesto mi tenhle běh dal víc než kterýkoliv jiný. Dozvěděl jsem se, jak reaguju na zátěž. Utvrdil jsem se v tom, že v budoucnu se chci věnovat zejména vysokohorským běhům. Uvědomil jsem si, že se o své nohy musím starat. Došlo mi, že chci-li při bězích ve sněhu používat hůlky, musím si na ně nasadit sněhové talířky, aby se nebořily a nelámaly. Ale hlavně jsem pochopil, že si nemůžu vybrat kterýkoliv závod a myslet si, že ho zvládnu. Ke všemu je potřeba propracovat se postupně. Když jsem se před lety učil surfovat, trenér mi říkal: „Jak si vybereš velkou vlnu, na kterou ještě nemáš, tak tě zkrátka nepustí. Ani se nezvedneš z prkna.“ Při běhu je to tak, že na start se sice může postavit každý, ale kdo na to nemá, tak prostě při závodě odpadne.

Pravidlo č. 12: Princip postupných krůčků je pro dlouhé běhání zásadní. Když jsem s během začínal, chtěl jsem všechno zvládnout hned. Nejraději bych se okamžitě postavil na start maratonu. Tak to ale nefunguje. Tělo si musí na zátěž zvykat postupně. Začínajícímu běžci, který neúměrně navýší počet naběhaných kilometrů, často v tréninku nebo v závodění zabrání nějaké tělesné obtíže. Vyplatí se postupovat krok za krokem: když zvládnu půlmaraton, dalším krokem je maraton nebo třeba padesátka v mírnějším terénu. Pak teprve přichází na řadu osmdesátka a nakonec stovka.
































III.

Někdo rozsvítil. V tělocvičně, kde jsme spali na žíněnkách podél stěn, se to začalo hýbat. Ještě víc jsem se zavrtal do spacáku a zakryl si obličej. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Bylo něco po půl šesté. Aspoň pět minut, smlouval jsem sám se sebou. V tomhle stavu bych se stejně nedokázal nasnídat. Hlava mě po včerejšku bolela, jako střep. Co to byl za nápad, aby běžecké závody sponzoroval pivovar, nadával jsem v duchu. Poslepu jsem sáhnul po minerálce. Nebyla tam. Neochotně jsem vystrčil hlavu ze spacáku a zjistil jsem, že se zakutálela pár metrů ode mě k žíněnce jednoho z pořadatelů. Zrovna z ní pil. Vyrazil jsem ze sebe pár nesrozumitelných skřeků na omluvu, sebral jsem mu minerálku z ruky a pořádně se napil.

Kafe. Musím si dát kafe! Na opačné straně tělocvičny stál stolek s rychlovarnou konvicí. I s mletou kávou. Zrníčka mi lezla mezi zuby, ale i hořký turek byl pořád lepší, než nic. Přehazoval jsem pálící kelímek z ruky do ruky a vracel se ke svým věcem. Naštěstí jsem měl všechno sbalené ze včerejška, takže jsem si už jenom pořádně namazal chodidla, stehna a zadek. Neohrabaně jsem se oblékal, a přitom jsem pořád usrkával to horké cosi z plastového kelímku. Někde při závodě se zastavím na opravdové kafe, umiňoval jsem si.

Pravidlo č. 13: Před dlouhým během si kromě chodidel pokaždé mažu vazelínou nebo krémem prostor mezi půlkami, rozkrok, podpaží, a stehna v místech, kde se otírají o sebe. Ani tak se odřeninám úplně nevyhnu, ale výrazně je tím oddálím. Dřív jsem si ještě přelepoval prsní bradavky náplastí, ale zjistil jsem, že hodně záleží na triku, jaké mám právě na sobě. Některé materiály mi prsa nesedřou ani při vícedenním běhu. Na dlouhé běhy si tedy už zásadně beru pouze ozkoušená trika a bradavky už si nepřelepuju.

„Start za deset minut,“ zahulákal někdo. A potom ještě, „první vrchol je Jehlan.“ Všude kolem to zašumělo. Účastníci hledali na mapách nebo v mobilech první bod dnešního běhu a dohadovali se o nejlepší trase. Já jsem místo hledání vytáhl kameru a udělal si pár nezbytných záběrů. Stejně jsem v tomhle stavu neměl na nějaké závodění ani pomyšlení. Rozhodl jsem se v duchu, že poběžím pomalu někde úplně vzadu za ostatními a podívám se do mapy až po cestě. Podle pořadatelů měl první orientační bod ležet necelých pět kilometrů od startu, takže mi bylo jasné, že přinejmenším teď na začátku poběží všichni v chumlu.

Startující se postupně shromažďovali venku před školu, odkud se vybíhalo. Nestálo nás tam mnoho, přihlásilo se jen dvaatřicet běžců. Byla ještě tma a taky docela zima, ale naštěstí nemrzlo. Teplotu jsem odhadoval tak okolo pěti stupňů nad nulou. Přesto se podzimní chlad nelítostně vkrádal pod jednotlivé vrstvy oblečení. Před námi leželo přibližně sto dvacet kilometrů trati, ovšem skutečnou vzdálenost zatím nikdo z nás neznal. Záleželo na našich orientačních schopnostech. Pokaždé jsme se měli dozvědět jen název dalšího milníku na trati, a postupovali jsme od jednoho ke druhému. S výjimkou prvního vrcholu ležely podle organizátorů všechny další orientační body zhruba dvacet kilometrů od sebe.

Pravidlo č. 14: Při Pradědově stovce jsem si poprvé uvědomil, že je pro mě daleko snazší, když přesně nevím, kolik kilometrů mě ještě čeká. Když se zkrátka zaměřím jen na nějaký kratší úsek, který mám právě před sebou, a nerozptyluju se tím, že mi takových úseků zbývá třeba ještě pět. Stejnou strategii jsem si znovu ověřil při stomílové Pražské stovkce, kde Olaf rozdělil navigaci trasy do tří samostatných souborů. Místo sto sedmdesáti kilometrů jsem vlastně běžel tři kratší úseky, každý necelých šedesát kilometrů. V současnosti už to dělám záměrně. Soustředím se třeba jenom na část trati k následující občerstvovačce. A pak k té další. Takhle mi dlouhé vzdálenosti ubíhají daleko snáz.

Někdo najednou odstartoval závod. Docela neformálně, slovy: „tak běžíme.“ Než jsem se vzpamatoval, celá skupina už mizela v ohybu za branou. Upravil jsem si batoh a rychlou chůzí se vydal za nimi. V hlavě mi bušilo při každém kroku. Byla pořád ještě tma, ale v ulicích České Vsi svítily pouliční lampy, takže jsem šetřil baterky a čelovku jsem nerozsvěcel. Po několika minutách jsem nechal vesnici za zády a vyrazil jsem za poslední skupinou po polní cestě mezi ohradníky směrem k lesu. Na horizontu se objevil úzký pruh světla. Začínalo se rozednívat. Hlava se mi teď na čerstvém vzduchu trochu zklidnila, takže jsem za chůze začal studovat mapu v mobilu.

Navigace vypadala celkem jednoduše, a tak mě překvapilo, když se na první odbočce v lese všichni rozprchli do tří různých směrů. Navíc směrem, který jsem si vybral já, šel přede mnou pouze jeden borec. Přepadlo mě nutkání znovu vytáhnout mobil. Pořád mi ale nebylo úplně nejlíp, tak jsem odolal. Musím si zkrátka věřit, rozhodl jsem se. Jednoho běžce jsem viděl pořád před sebou, takže nebyl důvod k panice. Alespoň prozatím.

zasněžený les

Cesta vedla do mírného kopce, a tak jsem z pomalého poklusu přešel do rychlé chůze. Neměl jsem hlad, trochu mi bylo špatně, ale přesto jsem si za pochodu rozbalil malou kokosovou tyčinku. Věděl jsem, že do sebe musím vpravit aspoň něco, jinak mi brzo dojde energie. Po těch včerejších pivech si taky musím neustále připomínat, abych hodně pil, pomyslel jsem si. Když jsem dojedl tyčinku a znovu se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem zase sám. Borec přede mnou se mezitím někam ztratil. Trochu jsem znejistěl. Nikde přece nebyla žádná odbočka, nebo ano? Neochotně jsem znovu zkontroloval svoji polohu v mobilu. Podle mapy zbývalo už jen několik set metrů k první kontrole. A opravdu, asi za tři minuty jsem dorazil na vrchol Jehlanu. Ve stejný moment se tam najednou vyrojilo ještě asi pět dalších běžců, každý odjinud.

Pravidlo č. 15: Když potřebuju po cestě studovat mapu, pít a jíst, nebo si třeba vyndat další vrstvu oblečení z batohu, a nechci se přitom úplně zastavovat, bývá nejlepší počkat, až cesta povede do mírného kopce a já přejdu do chůze. Příliš se tím nezbrzdím, a přitom si při pomalém pohybu v pohodě zařídím, co potřebuju.

***

Promrzlý jsem pádil z kopce dolů. Měl jsem za sebou devět hodin běhu. Hlava mě už nebolela, jenom jsem se pro změnu třásl zimou. Necelá hodina na zasněženém hřebeni Hrubého Jeseníku úplně stačila, aby mi mráz zalezl až pod kůži. Naštěstí jsem teď sbíhal závětřím, lesem podél potoka do Koutů nad Desnou. Urazil jsem už něco kolem padesáti kilometrů a teď jsem se těšil, že se konečně najím. Posledních třicet kilometrů jsem nikoho nepotkal, nepočítám-li dobrovolníky na občerstvovačce. Ale teď se přímo přede mnou jako zjevení vyloupl další běžec, očividně lépe vyzbrojený do zimy než jsem byl já. Byl zabalený do bundy s kapucí a na šusťákových kalhotách mu plandala podivná sukně.

Ondra

Za chvíli jsem ho dohonil. Cesta se mezitím rozšířila, jak jsme z lesní pěšiny vyběhli na zpevněnou štěrkovou stezku, takže jsme teď běželi vedle sebe a povídali si. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Ondra, a z jeho povídání jsem pochopil, že je zkušeným běžcem a má za sebou už hodně stovek, takže jsem z něj tahal rozumy: jaké používá boty a oblečení, jaké má strategie při běhání dlouhých tratí. Vyptával jsem se ještě na spoustu dalších užitečných věcí. Zbývající vzdálenost do Koutů nad Desnou nám rychle utekla a tam se naše cesty rozdělily. Já měl v plánu zapadnout do první hospody na jídlo, zatímco Ondra, který původně také zvažoval posezení v teple, se nakonec rozhodl jenom vyměnit ponožky a pokračovat dál. Když jsem pak znovu vybíhal po červené nahoru k Tetřeví chatě, už se zas stmívalo.

Pravidlo č. 16: Trvalo dlouho, než jsem se naučil oblékat do zimy při teplotách pod nulou. Teprve nedávno jsem pochopil, že se mi v mrazech nejlíp běhá tak, že vyrazím docela nalehko. Třeba jen v triku a v tenké mikině. Na nohy si dávám dlouhé elasťáky a přes ně teplejší kraťasy, aby mi nemrznul zadek. Na krku mívám v zimě vždy teplejší tunelový šátek. Dokud se hýbu, bohatě to stačí. Všechno ostatní si nechám v batohu a další vrstvy přidávám až ve chvíli, když je mi skutečně zima. Takhle se pohybuju na hraně mezi zimou a komfortem, takže se vůbec nezpotím, a tudíž ani nezačnu promrzat, když se zastavím.

***

Byla už tma, když jsme Jirkou, se kterým nás cesta svedla dohromady, vystoupali do sedla Mravenečník. Z protisměru k nám přibíhali tři běžci. Kontrolu už měli za sebou a teď se vraceli stejnou cestou zase zpátky. I další běžec, který studoval na kolenou rozloženou mapu přímo u kontroly, se po chvilce vydal za nimi. Příštím orientačním bodem mělo být Videlské sedlo. Neměli jsme ani ponětí, kde to je, ale poměrně záhy jsme došli k závěru, že se nachází na docela opačné straně, než kam se vydali všichni ostatní. Ještě chvilku jsme nerozhodně postávali a studovali v mobilech mapu. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat jinak než předchozí skupina.

Cesta ubíhala příjemně. Docela určitě mrzlo, pod nohama nám vrzal čerstvě napadaný sníh, ale tělo už si na chlad zvyklo a zima nebyla. Jednou jsme se kousek museli vrátit, protože jsme se zakecali a špatně jsme odbočili, ale naštěstí jsme to zjistili poměrně záhy, takže jsme si ani moc nezaběhli. Postupně jsme oběhli obě nádrže na Dlouhých stráních a po modré jsme se vydali vzhůru Divokým dolem. Při stoupání prudkým svahem jsem se opíral jen o jednu hůlku, ta druhá se mi rozpadla někde na třicátém kilometru. Snažil jsem se udržel Jirkovo svižné tempo. Nějakou dobu se mi to dařilo, ale už jsem naplno začal pociťovat únavu a vyčerpání. Potřeboval jsem se na chvilku zastavit.

Pravidlo č. 17: Po téhle zkušenosti jsem se definitivně rozhodl, že hůlky přestanu používat. Už podruhé mě vypekly, takže jsem si řekl, že bude jistější vytrénovat si nohy častějším běháním v kopcích, než spoléhat na pochybné a nespolehlivé vybavení. Od té doby s sebou hůlky nenosím, ale až zas někdy budu závodit ve velehorách, jen tak pro jistotu si je přibalím.

Jirka nechtěl pokračovat dál sám, a tak si taky vyndal něco k jídlu. Já měl s sebou balení tuňáka s kuskusem. Pustil jsem se do něj a už při prvních soustech jsem pochopil, že přesně tohle jsem potřeboval. Díky zimě a náročnému běhu mi postupně docházela energie, jenom jsem si to ještě neuvědomoval. Po jídle jako bych se znovu narodil. Únava byla tatam. Převzal jsem vedoucí pozici a za chvíli jsme byli na hřebeni pod Pradědem. Tam se náš postup zbrzdil, protože jsme se chvílema brodili po kolena v čerstvě napadaném sněhu.

A právě tady, kousek od silnice na vrchol Pradědu, jsem zažil něco nepopsatelného. Bylo už pozdě večer, všude kolem poletovaly sněhové vločky a tančily ve světle našich čelovek. Před námi se rozprostíral souvislý bílý koberec s třpytivými sněhovými chomáčky, ze kterého jen tu a tam vykukovaly nízké zasněžené smrčky. Působilo to neskutečně, téměř pohádkově. Vzduch jiskřil magickým nábojem, který sice nebyl vidět, ale já ho cítil jako velmi skutečný. Ten okamžik netrval dlouho. Otočil jsem se na Jirku, jestli to vnímá podobně, ale z výrazu jeho tváře jsem se nic nedozvěděl. Nechtěl jsem mluvit, abych to nepokazil. Magický okamžik však odezněl ještě dřív, než jsme se dostali k silnici. Ale ten pocit, to čarovné mrazení už ve mně zůstalo. Kdo z vás to prožil, určitě ví, o čem mluvím.

Pravidlo č. 18: Tohle je přesně jeden z důvodů, proč dlouhé hodiny běhám ve vedru, v dešti nebo zimě, ve dne i v noci. Občas totiž zažívám velmi intenzivní a těžko popsatelné nádherné pocity. Nejde to nějak předvídat, většinou to přijde docela nečekaně. Je to, jako kdyby nad čistým rozumem nejednou na chvilku převzaly vládu emoce.

***

Na Švýcárně jsem si dal preso a čaj a převlékl jsem se do suchého. Jirka si objednal pivo, ale já jsem po včerejší noci neměl na pivo ani pomyšlení. Strávili jsme ve vyhřáté restauraci zhruba dvacet minut, než jsme se znovu odhodlali vyrazit do zimy. Obvykle, když se při dlouhém zimním běhu jdu někam ohřát a potom zas vyběhnu ven, bývá pro mě prvních pár minut utrpením. Jsem ztuhlý a je mi hrozná zima. Ale tím, jak jsem se teď převlékl do suchého, to kupodivu nebylo tak strašné.

Na občerstvovačku ve Videlském sedle jsme dorazili za necelou půlhodinu. Příliš jsme se nezdrželi a rovnou jsme pokračovali dál. Měli jsme v nohách už přes osmdesát kilometrů a na mně naplno dolehla únava a nevyspání z minulé noci. Asi deset kilometrů jsem ještě dokázal udržet Jirkovo tempo, ale bylo zřejmé, že už to dlouho nepůjde. Přišla na mě první větší krize. Oči se mi zavíraly a najednou se mi chtělo hrozně spát. Moje pohyby se zautomatizovaly, postupoval jsem kupředu jako bez vůle. Několikrát jsem Jirkovi navrhnul, aby běžel sám, že se na chvilku zastavím. Jenže Jirka nechtěl, povzbuzoval mě, abych ještě vydržel.

Společně jsme to zvládli až asi na sto desátý kilometr, kde mi úplně došla šťáva. Jirkovi jsem vysvětlil, že odteď už musím sám, že bych ho opravdu moc zdržoval. Ať o mně nemá strach, že se do cíle dostanu. Jirka se nakonec nechal přemluvit a rozběhl se dál beze mě. Byl jsem na tom hodně špatně, chodidla mě pálila a svaly na nohou jsem měl úplně ztuhlé. Dokonce jsem dostával křeče do břišních svalů, prostě troska. Už jsem nedokázal běžet. Cesta teď vedla delší dobu po silnici a běh na pevném povrchu mi dělal problémy. Líně jsem se šoural kupředu.

Nakonec se trať stočila na měkčí povrch do lesa, právě ve chvíli, když mě doháněli další tři běžci. Nejsem příliš soupeřivý typ, ale teď mi najednou vadilo, že mě těsně před cílem všichni tři předběhnou. Dosud jsem postupoval docela obstojně. Pravda, z velké části proto, že jsem měl k sobě parťáka. Teď jsem to ale nechtěl úplně zahodit. Nevím, kde jsem posbíral síly, ale začal jsem trojici stíhat. Znovu jsem se rozběhl a držel se jich zuby nehty. Po chvilce se cesta rozdělovala. Dalo se běžet doleva, kratší cestou, ale zato kopcovitou. Anebo doprava, delší, ovšem rovinatou nebo dokonce mírně svažitou cestou.

Trojice to rozhodla za mě. Vybrali si kratší levou cestu, takže já jsem automaticky odbočil na druhou stranu. Rozběhl jsem to z mírného kopce dolů a začal jsem zrychlovat. Najednou jsem v sobě cítil energii, o které jsem předtím neměl ani ponětí. Posledních pět kilometrů jsem běžel opravdu svižně. Pravda, asi tři kilometry před cílem mě ještě předběhl Ondra, jehož čelovka vrhala obrovský kužel světla, takže si mohl ve tmě dovolit víc než já se svou skomírající bludičkou. Ale i tak jsem se brzy a bez dalších potíží dostal do cíle.

Pravidlo č. 19: Na vlastní kůži jsem si ověřil to, co slýchávám už od dětství. Totiž, že když si myslím, že už to nejde, zbývá mi ještě spousta sil. Stačí zkrátka přesvědčit hlavu a najednou všechno zas funguje tak, jak má. Když jsem byl podobně unavený na devadesátém kilometru závodu Jarním Šluknovskem, věděl jsem, že tam ta energie někde prostě je. Že jenom musím zabrat a ono to půjde. Zkusil jsem to a v cíli jsem zjistil, že posledních pár kilometrů jsem běžel stejným tempem, jako ti nejrychlejší borci.


































IV.

Z domova jsem vyrážel až k večeru. Měl jsem namířeno na Vysočinu. První den mě čekalo necelých třicet kilometrů, takže jsem nespěchal. Vůbec jsem netušil, co s mým během udělá sedmikilový bágl na zádech. S takovou zátěží jsem vyrážel poprvé, nepočítám-li zimní běhání, kdy se pravidelně obaluju téměř desetikilovým tukovým polštářem. Jenže ten se rovnoměrně rozloží po těle; batoh na zádech tak praktický není.

Měl jsem všechno, o čem jsem si myslel, že by se mohlo hodit. Spacák, karimatku, žďárák, několik kusů oblečení navíc, něco málo k jídlu a k pití. Další potřebné věci, hlavně jídlo, jsem chtěl dokoupit cestou. A taky jsem plánoval stravovat se po hospodách.

Prvních dvacet kilometrů jsem zvládnul bez větších potíží. Probíhal jsem známou trasou, kudy pravidelně běhávám o víkendech. Těžký batoh mi sice na zádech trochu poskakoval, ale jinak jsem si na zátěž docela zvyknul. Zastavil jsem až po dvou hodinách v Nedvědici. Na polívku a pivo. Mezitím se setmělo, takže když jsem znovu vyrážel dál po červené, musel jsem si rozsvítit čelovku. Cesta byla liduprázdná, jen občas na mě z křoví zablikaly oči vystrašeného zvířete. Běželo se mi příjemně.

Asi po půlhodině, kolem desáté večer, jsem se začal ohlížet po místě na spaní. Plánoval jsem, že přespím někde v lese, ale v příkré zalesněné stráni jsem nenašel žádnou rovnější plochu. Až když jsem vyběhl z lesa ven na louku, zahlédl jsem příhodnou vyvýšeninu. Hned vedle cesty, ukrytou za nevysokými keři před zvědavými zraky náhodných kolemjdoucích. Chvilku jsem váhal, jestli ještě nepopoběhnout těch pár kilometrů ke zřícenině hradu Zubštejn, kde jsem pravidelně vídával přespávat vandráky. Jenže bylo už pozdě a já to nechtěl hned první den přepálit.

ranní rosa na trávě

Pravidlo č. 20: Dobrý způsob, jak si testovat nové strategie nebo výbavu, je v bezpečí domáckého prostředí. V tomto případě jsem běžel nanejvýš pár desítek kilometrů od domova s jednoduchou možností dopravit se zpátky, kdyby to nevyšlo. Neodvážil bych se bez předchozích zkušeností běhat a přespávat venku někde daleko ve vysokých horách, aniž bych si to předem ozkoušel v bezpečných domácích podmínkách. Riziko, že se něco pokazí, je příliš velké.

Ráno jsem se probudil příjemně odpočatý. Právě svítalo a venku bylo nádherně. Sluníčko duhově rozzářilo kapky rosy v trávě. Vykukoval jsem úzkým otvorem z vyhřátého spacáku a vůbec se mi nechtělo ven.

Když jsem se konečně vyhrabal, překvapilo mě, že spodní část spacáku je úplně mokrá. I ponožky a oblečení jsem měl vlhké. Termo-izolační folie žďáráku totiž dobře izolovala. Z obou stran. Nejen, že se vhlkost nedostala dovnit, ale ani ven. Říkal jsem si, že oblečení na mě doschne cestou, ale ponožky jsem si pro jistotu vyměnil za suché. Příliš jsem se nezdržoval, naházel jsem věci do batohu a vyrazil. Snídal jsem už za pár minut v blízkém Štěpánově, kde jsem si v obchodě koupil čerstvé pečivo.

Přes den se mi běželo dobře. Užíval jsem si jarní přírodu a kilometry mi doslova mizely pod nohama. Většinou jsem běžel liduprázdnými lesními stezkami a za celý den jsem potkal jen pár lidí. Před polednem jsem se na hodinu zastavil u rozhledny Karasín, abych si usušil mokré věci. Obědval jsem až kolem třetí hodiny na Třech Studních.

Navečer ve Žďáru nad Sázavou mě čekalo příjemné překvapení. Když jsem se zastavil na pití u sportovního areálu Pilák, zjistil jsem, že se tam můžu za pár drobných osprchovat. Oblečený jsem vlezl pod sprchu, abych si aspoň trochu propláchl věci páchnoucí potem. Snad dvacet minut jsem se vyhříval pod proudem teplé vody a ulevoval unaveným svalům. Nepotřeboval jsem ani mýdlo a vystačil jsem si jen s maličkým ručníkem. Sprcha mi znovu dodala energii, kterou jsem potřeboval.

Od rána jsem už uběhl téměř šedesát kilometrů. Začínalo se smrákat, ale stále mi chybělo patnáct kilometrů. Nechtěl jsem trasu moc zkracovat, protože příští den mě čekala ještě pořádná porce. Proběhl jsem tedy centrem města a pak už za svitu čelovky jsem unavený klopýtal další dvě hodiny lesem, než jsem se dostal do míst, kde jsem si naplánoval nocleh. Tentokrát jsem bez větších problémů našel místo na spaní, s usínáním to ovšem bylo horší. Od blízkého rybníku zazníval hlasitý vřískot žab, takže jsem zabral asi až po půlhodině.

Pravidlo č. 21: Trvalo ještě nějaký ten pátek, než jsem si ujasnil něco, co jsem tady teprve začínal tušit. Když běhám delší dobu mimo civilizaci, bývá velice příjemné, a nakonec i prospěšné, když si pokaždé zhruba po dvou až třech dnech najdu nějaké ubytování. Osprchuju se, vyperu a usuším si oblečení, a celkově si odpočinu. Samozřejmě, že venku v přírodě vydržím bez civilizačních vymožeností i delší dobu. Ale chci si běhání co nejvíc užít a občasný komfort k tomu při hodně dlouhých bězích přispívá.

***

rybník

Třetí den ráno jsem se probudil celý rozlámaný a vůbec se mi nechtělo vstát a běžet dál. Sám pro sebe jsem si našel výmluvu, proč ještě chvilku zůstat ležet: počkám, než vyjde slunce. Bylo mi však jasné, že podvádím. Slunce už určitě dávno vyšlo někde za lesem, jenom sem zatím ranní paprsky nedosáhly. Přesto jsem ještě usnul a probudil se znovu až někdy po osmé. Tentokrát jsem se cítil aspoň o trochu líp. Vylezl jsem ze spacáku, sbalil jsem věci a vyrazil.

Prvních pár hodin bylo hodně těžkých. Měl jsem toho dost. Během předchozí dvou dnů jsem uběhl víc než sto kilometrů. Nohy mě bolely a cítil jsem se celkově vyčerpaný. Když jsem si v jednom okamžiku uvědomil, že jsem zatím zvládl pouhých třináct kilometrů a že mě ten den čeká ještě maratón, vůbec se mi nechtělo dál.

Zastavil jsem na rozkvetlé louce u cesty a vyskládal vlhké věci na trávu. Sesunul jsem se stranou, a přitom jsem zvažoval, jestli je právě tohle ten okamžik, kdy mám hodit ručník do ringu a zavolat Momo, aby si mě vyzvedla. Cítil jsem se hrozně, ale slunce příjemně hřálo a probouzející se příroda přímo sálala jarní energií. Už za pár minut jsem na svoje bolístky zapomněl a za necelou hodinu jsem cítil, že zas můžu pokračovat.

Hned od prvních kroků mi bylo jasné, že se něco změnilo. Když jsem předtím dobíhal na louku, každý krok mě bolel a celkově jsem se cítil pod psa. Teď, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem byl úplně vyměněný. Tělo šlapalo jako hodinky a najednou vůbec nebylo poznat, že už jsem třetí den na cestě. Po bolestech a únavě ani památka. A to mi vydrželo až do odpoledne. Posledních deset kilometrů, pravda, bylo zas slabších. Ale spíš proto, že už jsem se moc těšil domů a cesta mi ubíhala neskutečně pomalu.

kvetoucí strom

Pravidlo č. 22: Při plánování vícedenních běhů jsem začal započítávat i pravidelné přestávky. Nejde běžet celý den v kuse. Musím si vysušit věci, na chvilku si sednout, odpočinout, upravit si výstroj, vyměnit mokré ponožky. Musím se zkrátka o sebe postarat. Když tohle pravidlo dodržuju, zvládnu běžet opravdu dlouho. Nejenom pár dní, ale dokonce i pár týdnů. Fígl je v tom neustále se udržovat v pohodě. Zastavit, když to zrovna nejde. Urovnat si ponožku, která tlačí. Sednout si v hospodě a sníst něco, když ztrácím energii. Tělo se totiž během přestávky dokáže samo nějak znovu nastartovat.

Pravidlo č. 23: V souvislosti s tím jsem si uvědomil, že plánuju-li běh na více dní, pětasedmdesát kilometrů denně je moc. Každý den zvládnu běžet tak osm až deset hodin, nepočítám-li pauzy. Tomu musí odpovídat i denní kilometráž, která by neměla přesáhnout šedesát kilometrů na kopcovité trati a maximálně čtyřicítku až pětačtyřicítku ve vysokohorském terénu.



Svůj třídenní běh jsem zachytil v následujícím videu:
































V.

O fastpackingu, propojení vandrování a běhání, jsem se dozvěděl teprve před rokem. Četl jsem o lidech, kteří zvládnou týdny pobíhat sami někde v divočině jen s báglem na zádech, přespávat pod širákem a živit se tím, co si nesou s sebou, nebo co zrovna někde najdou. Samozřejmě jsem se toho hned chytl a začal jsem zkoušet totéž, jenomže jsem pořádně nevěděl, jak na to. Celý poslední rok, včetně třídenního běhu, byl vlastně přípravou na nějaký opravdový, velký vandr. Konečně nastal ten správný čas. Na začátku července jsem si v práci udělal volno. Čekal mě desetidenní běh z Pradědu přes české a polské hory až na Klínovec.

Večer před startem jsem snad už potřetí prošel veškeré vybavení. Kus za kusem jsem bral do ruky jednotlivé položky ze seznamu. Věci na spaní, oblečení, hygienické potřeby, jídlo, lahve na vodu a iontové tablety, svítilny, elektroniku, powerbanku a nabíjecí kabely. Měl jsem všechno, co jsem potřeboval, ale batoh přitom vážil jenom asi o kilo víc, než když jsem předtím běžel pouhé tři dny. Naposled jsem ještě zkusil nahrát chybějící dvě trasy do hodinek, ale bezvýsledně. No nic, dva dny prostě poběžím jenom podle navigace v mobilu.

Pravidlo č. 24: Když si balím věci na delší běh, pomáhá mi představovat si, co asi prožiju. Kde si dám přestávku, co udělám, než vlezu do spacáku, jak a kdy se najím. Takhle si v duchu procházím všechny pravděpodobné činnosti, a na seznam dopisuju věci, které by se mohly hodit. Třeba šňůru na prádlo a kolíčky. Takové položky by mě prostě jen tak nenapadly. Když ale přemýšlím nad tím, že se večer vysvleču z mokrého prádla a musím ho nějak usušit, vzpomenu si i na kolíčky. Většinou to takhle funguje a vlastně jsem doteď nic podstatného nezapomněl.

Nemohl jsem usnout. Byl jsem hodně natěšený a trochu vystrašený. V duchu jsem si procházel trasu. V hlavě se mi pořád dokola promítal nějaký cestopisný nebo vlastivědný film. Anebo už jsem možná spal a všechno se mi zdálo, nevím. Nevím ani, kolik jsem toho v noci naspal, protože když mi ráno před čtvrtou hodinou zazvonil budík, byl jsem už zase vzhůru. Naštěstí jsem si ještě trochu zdřímnul ve vlaku z Brna do Šumperku. Když jsem na Červenohorském sedle vyrážel od autobusu, cítil jsem se už docela odpočatě.

Prvních pár kilometrů jsem stoupal známou hřebenovkou po červené. Batoh byl těžký, a stejně jako při předchozím běhu mi poskakoval na zádech. Umínil jsem si, že si konečně koupím nějaký bágl, který je na běhání vhodnější. Jinak se mi ale běželo dobře. Až ke Švýcárně jsem nepotkal živou duši. Turistická chata byla teď po ránu zavřená, tak jsem si jenom z blízké studánky doplnil vodu a pokračoval jsem dál k Pradědu. Odtud jsem seběhl Divokým dolem a potom po asfaltce k Dlouhým stráním. Před polednem už jsem obědval v Koutech nad Desnou. Úvodních dvacet kilometrů mi uběhlo rychle.

Teprve po obědě to začalo doopravdy. Odpolední slunce neúprosně žhnulo a já se doslova pekl ve vlastním potu. Půllitrová láhev s vodou vydržela vždy jen na půlhodinku běhu. I když jsem zatím měl kde doplňovat tekutiny a pravidelně jsem pil, pořád jsem měl v puse sucho a jazyk se mi lepil na patro. Uvědomil jsem si, že takhle to dlouho nevydržím. V kapsách na popruzích batohu jsem sice měl dvě půllitrové lahve s vodou, ale pro jistotu jsem si do batohu dokoupil ještě sedmičku slazené minerálky. Nevědomky jsem si osvojil úplně novou taktiku běhu. Kde se dalo, uhýbal jsem do stínu. Taky jsem si uvědomil, že ve stínu bezděčně zpomaluju, zatímco exponované sluneční úseky probíhám rychleji.

Nesnesitelné vedro trvalo naštěstí jen pár hodin. Pomohlo, když jsem začal stoupat zpátky do kopců. Trasa vzhůru vedla ve stínu lesa, a navíc se zvyšující nadmořskou výškou se lehce ochladilo. I přesto mnou ale cloumaly pochybnosti. Připadalo mi neskutečné, že bych v takových podmínkách dokázal běžet ještě dalších devět dní. V duchu jsem si vyčítal, že jsem svůj záměr zveřejnil na sociálních sítích. Bál jsem se, jak budu vypadat, když to po dvou nebo třech dnech vzdám. Naštěstí jsem ale zvládl nějak odvést svou pozornost jinam a prostě jenom běžet.

Na Kralický sněžník jsem dorazil se západem slunce. Překvapilo mě, kolik je tam lidí. Pod vrcholem, a dokonce i na samotném vrcholu se chystalo k nocování hned několik skupinek. Mně zbývalo ještě pár kilometrů, plánoval jsem nocleh v turistickém přístřešku někde na hranici s Polskem, a tak jsem se po chvilce strávené na vrcholu zase vydal dál. Cestou dolů jsem se zakousl do klobásy, kterou jsem koupil předtím někde v obchodě. Svou chybu jsem si uvědomil vzápětí. Omylem jsem sáhnul po nějaké hodně pálivé. Úplně jsem se zakuckal a plival jsem kousky všude kolem sebe, až jsem se musel zastavit. Když se to zklidnilo, zkusil jsem si kousnout ještě dvakrát, ale pokaždé se stejným výsledkem. Klobása mě dráždila v krku a vypotřeboval jsem téměř všechnu vodu, abych pálení uhasil.

Kralický Sněžník

Smůla mě pak provázela celý zbytek večera. Žádný pramen nebo potok jsem už nepotkal, takže jsem až do rána zůstal bez vody. Přístřešek, který jsem si vybral ke spaní, byl obsazený. Chvilku jsem rozmýšlel, jestli běžet dál. Jenže už jsem byl utahaný, urazil jsem téměř šedesát kilometrů, takže jsem si raději ustlal na prvním paloučku, na který jsem natrefil. Po okolních stromech jsem rozvěsil mokré hadry, převlékl jsem se do suchého a zalezl do spacáku. Usnul jsem téměř okamžitě.

Pravidlo č. 25: Většinou už při plánování trasy zkoumám, kde po cestě narazím na potůček nebo studánku, případně kde si dokoupím něco k pití. A přesto se mi stává, že zdroj vody zakreslený v mapě bývá vyschlý nebo třeba hodně znečistěný. V poslední době s sebou nosívám filtr na vodu, abych nezůstal úplně na suchu. Sice jsem si už několikrát ozkoušel, že v případě nouze zvládnu až tři hodiny běžet nasucho, ale rozhodně to není nic příjemného a trvá mi pak docela dlouho, než tělu dodám zpátky chybějící tekutiny. Dlouhé běhy si plánuju tak, abych probíhal kolem nějakého vodního zdroje vždy zhruba po deseti až patnácti kilometrech.

***

Třetí den jsem se po ránu cítil příjemně odpočatý. Strávil jsem noc na ubytovně v Olešnici v Orlických horách, takže jsem si stihl vyprat a vysušit věci, a dobře jsem se najedl i vyspal. Jediné, co mě trochu trápilo, byla záda. Měl jsem rozedřenou kůži v místech, kde se batoh dotýkal těla. Přestože jsem si záda ošetřil a důkladně promazal hojivým krémem, jakmile jsem se teď rozběhnul, pálila mě jako čert. Slaný pot postupně zaplavoval rozedřené póry a já měl pocit, jako by se mi do zad zabodávaly tisíce malých jehliček. Přitáhl jsem si popruhy blíž k tělu a přitiskl batoh těsněji na kůži. Nepomohlo to.

Napadlo mě, že pokud tenhle běh nedokončím, bude to nejspíš kvůli zádům. Nohy mě kupodivu vůbec nebolely. Vlastně jsem se celkově cítil až překvapivě dobře. Zřejmě za to mohl kvalitní odpočinek. Taky určitě pomohlo, že jsem předchozí den měl docela štěstí na počasí. V prvních dvou dnech běhu jsem v podstatě nemusel řešit žádný opravdový problém. Až na ta záda. Naštěstí i pálení zad se teď po nějaké době zklidnilo a potom se objevovalo už jenom občas. Většinou ve chvílích, kdy jsem se trochu víc zpotil.

Pravidlo č. 26: S bolestí se stále učím zacházet. Docela dobře mi funguje odvádění pozornosti. Když se soustředím na něco jiného, přestanu bolest vnímat. Třeba když v duchu přemýšlím nad tím, kudy poběžím. Nebo když se soustředím na své dýchání, anebo se víc zaměřím na techniku došlapu. Bolest nezmizí, jenom ustoupí někam do pozadí. Vím o ní, ale tolik mě nezatěžuje. To však funguje jenom do okamžiku, dokud bolest nezačne být hodně intenzivní. Pak už zpravidla nepomáhá ani odvádění pozornosti. Jenže v takových chvílích bývá bolest signálem něčeho vážnějšího, takže jí stejně musím věnovat pozornost.

Pravidlo č. 27: Pochopil jsem, že je třeba důkladně testovat a načítat recenze, než si vyberu běžecký batoh. Dobrý batoh by neměl na zádech poskakovat, měl by s mým tělem tvořit jeden celek. Jakmile někde dochází k nadměrnému tření, dřív nebo později se začne ten nejslabší článek odírat. A většinou bývá tím nejslabším článkem právě moje kůže. V létě, když na sobě mívám jen tričko, to bývá horší. V zimě mě před odřeninami chrání víc vrstev oblečení. A samozřejmě, důkladné promazání kůže pod batohem vazelínou odřeniny výrazně oddálí. Hodně taky pomáhá tejpování, ale na to jsem si přišel až po několika dnech běhu díky radám spoluběžců na sociálních sítích.

kytička

Už jsem měl jsem za sebou Jeseníky a Orlické hory. Teď mě čekaly Stolowe góry v Polsku a Broumovsko. Dosud jsem postupoval podle plánu. Dokonce jsem svůj plán ještě o pár kilometrů předběhl. Několikrát jsem totiž musel trasu upravovat podle místních podmínek. Tak třeba zrovna ve Stolowých gorách jsem natrefil na jednosměrné turistické stezky, takže jsem musel běžet jinudy, abych se zbytečně nevracel nazpět. Tím jsem si plánovanou trasu trochu zkrátil.

Den předtím se v Orlických horách v poledne zatáhla obloha a začalo poprchávat. Měl jsem radost, že se vyhnu odpolednímu vedru. Jenže pak přišel několikahodinový slejvák, takže zas tak úplně ideální to taky nebylo. Třetího dne se počasí konečně umoudřilo. Částečně se zatáhlo, ale nepršelo. Cesta navíc vedla hodně ve stínu, takže mi příjemně ubíhala. Proběhl jsem Polsko a zase jsem se vrátil k nám do Broumovských stěn. Až kolem třetí hodiny, chvíli předtím, než jsem dorazil ke kapli Hvězda, začalo slunce nepříjemně pálit i ve skalách. Po zkušenostech z prvního dne jsem si na Hvězdě dal hodinový odpočinek a znovu jsem vyrazil, až když se mírně ochladilo.

Broumovské skály

Pravidlo č. 28: Počasí hraje při běhání zásadní roli. Samozřejmě, že vybíhám téměř za jakéhokoliv počasí. Musím se ale připravit na to, že některé počasí ze mě prostě vyždímá víc energie. Nejlíp se mi běhá na podzim a na jaře. V létě, když je vedro, bývá nejlepší vyběhnout brzy po ránu a pokusit se urazit co největší vzdálenost během dopoledne. Od jedné do čtyř to bývá nejhorší, takže si vybírám delší odpočinek právě někdy v tomhle časovém úseku.

***

Pršelo už čtvrtou hodinu v kuse. Schovával jsem se právě v turistické chatě u Tiských stěn, ale bylo mi jasné, že jestli to chci stihnout podle plánu, je nejvyšší čas vyrazit. Byl jsem na cestě už osmý den. Oproti předchozím dnům, kdy občas taky zapršelo, se tady na pomezí Krušných hor citelně ochladilo. Už když jsem stoupal v prudkém lijáku na Děčínský Sněžník, mi zima zalézala do morku kostí. Oproti včerejšku spadla teplota určitě tak o deset stupňů, déšť byl vlezlý a nepříjemný. Když jsem vyšel z chaty ven, vypadalo to, že déšť ustává. Rozběhl jsem se do skal. Paní v pokladně ani nechtěla v tomhle nečase otevírat okénko, jen mávla rukou, ať běžím bez placení.

Zase začínalo víc pršet, tak jsem skalní město probíhal rychle. Snad se sem ještě někdy vrátím. Skály vypadaly i přes mlžný opar úchvatně. Když jsem sbíhal dolů do Tisé, z nebe zas už padaly proudy vody, tak jsem v obci zalezl do nějaké jídelny na čaj, a ještě jsem čekal. Ne moc dlouho. Bylo už hodně po poledni a mě ještě scházelo přinejmenším pětatřicet kilometrů. Liják naštěstí za chvíli přešel do mírného deště, ve kterém se už dalo běžet. Trochu se oteplilo, takže mě nakonec trápilo jen mokro v botách, které jsem až do večera nevysušil.

Někdy po páté hodině odpoledne, když jsem vystoupal na hřeben Krušných hor, vystřídal déšť silný vítr. Aspoň na mě oblečení rychle vyschne, pomyslel jsem si. Byl jsem vyčerpaný, ale psychicky jsem na tom byl líp než o pár hodin předtím. Na Klínovec mi zbývala necelá stovka a já jsem v téhle chvíli už věděl, že to dám. Přitom ještě dopoledne jsem se pod Děčínským Sněžníkem cítil pod psa. Byl jsem promrzlý, unavený, a vážně jsem uvažoval nad variantou, že bych odteď už v kuse bez spánku běžel až do cíle. Tak moc jsem toho měl plné zuby. Vůbec bylo zajímavé sledovat, jak se mnou cloumají emoce. Během těch několika dnů běhu jsem se stal tak nějak citlivější ke všemu, víc jsem všechno prožíval.

Krušné hory

Na začátku mi ještě hlavou lítaly různé myšlenky, hodně jsem přemýšlel. Na tím, jak poběžím, co budu jíst, nebo třeba kde najdu studánku nebo potok. Občas se mi v hlavě ještě honily úkoly z práce nebo věci, které musím doma dodělat. Po pár dnech to všechno odplulo někam pryč. Najednou jsem byl víc přítomný, všechno jsem si uvědomoval daleko intenzivněji. Líp jsem dokázal ocenit krásné výhledy, víc jsem si všímal přírody kolem sebe. Jako bych byl víc vtažený do toho, co se právě děje. Mělo to však také svoji stinnou stránku, že bohužel i negativní emoce byly o poznání silnější.

Pravidlo č. 29: Běhání mi pomáhá líp si uvědomovat sám sebe, svoje prožívání. Všední dny trávím jakoby v emoční bublině. Všechno probíhá někde vně té mojí bubliny a ke mně pronikají jen ty nejsilnější podněty. Při vícedenních bězích se téhle bubliny zbavuju. Se všemi výhodami i nevýhodami, které to s sebou přináší. Celkově lze ale říci, že když běžím, mám pocit, že žiju. Těžko bych pátral, co jsem dělal tři dny od druhého do čtvrtého července v práci, ale naprosto přesně a do detailu vám popíšu každý den od pátého do čtrnáctého července, kdy jsem deset dní běžel.

V Krušných horách, jako bych najednou vstoupil na území nikoho. Žádná turistická infrastruktura, když jsem náhodou po cestě natrefil na stavení, většinou bylo rozpadlé a opuštěné. Z předchozích dnů jsem si zvykl, že co chvíli míjím restauraci nebo kiosek, kde se dá dokoupit něco k pití nebo k jídlu. Tady to tak nefungovalo, takže devátý den odpoledne jsem běžel víceméně o hladu, nebo přesněji, s půlkou sáčku gumových medvídků. A pil jsem jen obyčejnou vodu, které bylo všude dost. Takže když jsem o půl osmé večer dorazil na Horu svatého Šebestiána, byl jsem moc rád za teplou večeři s pivem a noclehem v místním polorozpadlém hotelu.

***

Šel jsem po sjezdovce nahoru. Zbývalo už jen pár desítek metrů. Kousek nade mnou se do výšky tyčila červenobílá špička televizního vysílače umístěného na vrcholu Klínovce. Krk jsem měl sevřený a slzy na krajíčku. Dokázal jsem to! Běžel jsem deset dní v kuse. Za tu dobu jsem uběhl pět set třicet kilometrů a nestoupal téměř patnáct vertikálních kilometrů. I když jsem cítil únavu, byl jsem teď najednou hrozně silný. Věděl jsem, že odteď už dokážu všechno, co si umanu. Že stačí jen se odhodlat a můžu cokoliv. A za tenhle pocit, za potvrzení sebe sama, to určitě stálo.

EUrunner na Klínovci

Pravidlo č. 30: Někdy zapomínám, takže čas od času bývá dobré si znovu ověřit, že skutečně dokážu téměř všechno, do čeho se vrhnu. Samozřejmě, že má to své limity. Asi ze mě už nikdy nebude klavírní virtuóz nebo tanečník. Ale když o to budu stát, připravím si plán, a budu postupovat krůček po krůčku, tak toho dokážu spoustu. A nejen já. I ty, každý z nás v sobě má takovou sílu. Stačí ji jenom objevit a využít.


































Závěr

Určitě vás to už napadlo: A co dál? Plánů mám spoustu. Nejbližší projekt mě čeká na jaře nebo v létě 2019, kdy se chystám přeběhnout Alpy. Zatím pouze nějakou kratší cestou, ale i tak myslím, že to nebude úplná procházka. Z letošního roku mám ještě dluh, chystal jsem se proběhnout po Sardinii nebo Korsice, ale nevyšla mi dovolená. Takže mám co dohánět. Chcete-li moje dobrodružství sledovat, přihlaste se k odběru mého YouTube kanálu nebo sledujte moje webové a facebookové stránky.

Jo, a ještě jedna věc. Tahle knížka je úplně zadarmo. Pokud vám ji někdo prodal, pak je to od něj lumpárna a určitě mi o tom napište. Když budete mít pocit, že byste se chtěli nějak revanšovat, máte několik možností. Tou úplně nejsnazší, kterou zvládne každý, je udělat něco pro náš sport. Běžte pomáhat na občerstvovačku v dlouhém závodě. Sepište své zkušenosti z nějakého ultraběhu a zveřejněte je. Vezměte tlupu malých kluků a holek a zorganizujte pro ně běhací bojovku. Anebo můžete třeba pomoc těm, kteří běhat nemohou. Možností existuje bezpočet. Podívejte se třeba sem.
































Diskuze
Napište mi, co vás při čtení napadalo, co se vám líbilo a co vám naopak chybělo.