Černohorské šlápoty 2023
Když jsem včera v osm večer vyrážel na Černohorské šlápoty, 100kilometrový běh Brněnskem, Tišnovskem a Blanenskem, byl jsem asi v té nejhorší možné kondici. Začal jsem trénovat teprve koncem ledna, předtím jsem byl tři měsíce pořád nemocný, a za únor jsem toho moc nenaběhal. Trápily mě různé bolístky a hodinky hlásily, že jsem unavený a měl bych volit nízkou tréninkovou zátěž nebo regeneraci. Přesto jsem si zaběhl jednu ze svých nejlepších stovek. A v cíli jsem se cítil líp než na startu. Jak to?
První etapa
Ještě před startem mě kamarád Jirka informoval, že běžíme spolu. Varoval jsem ho, ale nedal se odradit a vydržel moje super-pomalé tempo na začátku. Mívám to tak vždycky, prvních třicet kilometrů stovky testuju, jak jsem na tom fyzicky, jak tělo reaguje na zátěž a co si můžu dovolit. Nevypadalo to dobře, už od začátku mě bolel pravý kotník a táhl mě úpon na pravé kyčli. Kromě toho mě už druhý měsíc trápilo rameno.
Až do Tišnova jsme tedy běželi hodně pomalu, Jirka co chvíli zastavoval, aby na mě počkal. Je totiž zvyklý běhat o dost svižněji. Sám ale tvrdil, že tentokrát chce vyzkoušet běžet na začátku co nejpomaleji a teprve ke konci to kdyžtak napálit, když mu zbydou síly.
Druhá etapa
Z Tišnova to bylo dalších 40 kilometrů až do Blanska nahoru dolů, všude spousta bláta na cestě, takže se běželo hůř. Já měl malou výhodu v tom, že jsem na trati znal každý kámen, protože vedla místy, kde pravidelně trénuju.
Asi jsme tenhle druhý úsek mezi Tišnovem a Blanskem běželi ještě pomaleji než ten předchozí, ale zdejší terén byl taky o dost těžší. Takže to celkově bylo docela náročné. Bolístky se ozývaly čím dál víc, a k tomu se do nás ještě v kopcích nad Černou Horou pustila zima, začalo foukat a sněžit. Vůbec se mi nedařilo rozběhnout. Běžel jsem tak nějak automaticky, vlál jsem za Jirkou a snažil se ho udržet.
Třetí etapa
Při seběhu do Blanska začalo vycházet slunce a za nádražím na benzínce jsme posnídali koblížky s kávou. A pak jsme se rozběhli. Jirka zkoušel přidat na tempu a já se neochotně vlekl za ním. Nejdřív jsem nechtěl Jirkovu rychlost akceptovat. Pak se ale ve mně něco zlomilo a já si najednou uvědomil, že běžíme tempem okolo šesti minut na kilometr. Posledních třicet kilometrů jsme šli o hodně rychleji než celý předchozí úsek, přestože to taky nebylo úplně jednoduché. A když už se tempo chvílemi blížilo hodnotě 5:30 na kilometr, s údivem jsem si uvědomil, že mě vlastně vůbec nic nebolí a běží se mi skvěle.
Doběhli jsme do cíle za 15 hodin a 29 minut. Nevím to úplně přesně, ale myslím, že je to moje druhá nejrychlejší stovka. Tu nejrychlejší jsem běžel taky s Jirkou, Krakonošovu stovku před pár lety v Krkonoších. V cíli jsem se cítil dobře, a dokonce i teď, druhý den po doběhu, mě netrápí bolest v rameni, které jsem se nemohl zbavit několik měsíců. A spravil se i můj bolavý kotník. Sice jsem při ranní procházce se psem musel trochu pomaleji, přeci jen je znát celková svalová únava, ale jinak jsem na tom líp než před startem.
Všechno je v hlavě
Jako psycholog samozřejmě vím, že při dlouhém běhu je výkon hodně o hlavě. Jenom jsem netušil, že až tak moc. S minimem tréninku, ve špatném tělesném rozpoložení, se mi povedl parádní běh. Jak to?
Mám pro to několik vysvětlení. To první je, že jsme běželi ve dvou. Na trase byla místa, kde bych to dávno už vypustil nebýt toho, že jsem musel dobíhat Jirku. Taky jsme měli svoje krize každý v jinou chvíli. Většinu času Jirka vedl, ale ke konci jsem to v několika okamžicích rozbíhal já, protože jsem se zrovna cítil líp. Proto je v závodech taková výhoda mít spoluběžce (pacera), který s vámi běží určitou část trasy, nebo třeba i celou trasu.
Další věc, která zafungovala, je odvádění pozornosti. Když tyhle dlouhé tratě běhávám sám, často mi myšlenky sklouznou k tomu, co mě právě bolí. Nebo mi třeba hlavou problikne obava, že na to nemám, že dneska nestojím za nic. Když si ale pořád povídáte se spoluběžcem, tak nemáte čas myslet na něco jiného. Bylo jen jedno místo, kde to úplně nefungovalo: když jsme stoupali na hřeben nad Blanskem. Šli jsme do kopce, takže jsme si moc nemohli vykládat. A byla taková zima, že jsme museli schovávat ruce do rukávů, abychom nezmrzli. Naštěstí to trvalo jen krátce a přemohli jsme to chlebem se sádlem a škvarky.
Poslední věcí, která určitě ovlivnila náš výsledek, bylo, že Jirka už od začátku hlásil, že chce být do 12:00 v cíli. Musel potom na vlak, protože měl doma nějaké zařizování. Takže jsme od začátku věděli, že máme na celý běh časový limit 16 hodin. A celou dobu jsme si kontrolovali, jestli tomu naše tempo odpovídá. To nás taky hnalo dopředu.
Jediné, pro co nemám vysvětlení, je, proč mě najednou přestal bolet kotník a rameno, když mě předtím trápily dlouhou dobu. Nevíte někdo? Máte někdo podobnou zkušenost?
Edit (27.2.2023): Na mou otázku odpověděl Jakub J. na facebooku. To, že jsem náhle přestal vnímat bolest, by se prý dalo vysvětlit dvěmi teoriemi:
Ta první, vrátková teorie bolesti, předpokládá, že informace o bolest je vedena ze svalových nerovových zakončení do míchy. Tam jsou jakási vrátka, která vpouštějí dál po cestě do mozku jenom určité množství vzruchů. A protože tato vrátka byla právě přelcena jinými vjemy, na bolesti ramene a kotníku už prostě nezbylo místo.
Druhá, endorfinová teorie předpokládá, že se během bolesti a stresu do mozku vyplavují látky, které působí podobně, jako opiáty, a pomáhají nám bolest tlumit. Otázkou ovšem je, jak to, že mě ani dva dny po doběhu stovky stále rameno ani kotník vůbec nebolí…
Davide, pěkně jsi to sepsal, sám bych to nenapsal lépe…
Ta informace, že je to při takové vzdálenosti hodně o hlavě, už se mi mnohokrát potvrdila. Když se ti podaří přesvědčit hlavu, že to dáš, je to na dobré cestě, abys to nakonec zvládnul. Takže příště myslet víc pozitivně už od začátku…
Tak příště někdy zase spolu na značkách. Bylo to fajn.
J.
Jirko díky! Na začátku jsem se prostě trochu bál – přeci jen to bylo rok a půl od mojí poslední stovky a navíc mám pořád v živé paměti, jak jsem byl tenkrát před rokem a půl vyřízený 😂 Každopádně díky za společnost a těším se na další společné dobrodružství 👍