Ukázka z knihy - Úvod
novinky články služby kontakt články EUrunner.eu

Úvod
Aktualizováno 10. května 2018

Vyrazil jsem těsně po poledni. V krku jsem ještě cítil nepříjemnou pachuť chobotnic z oběda. Za poslední týden jsme vlastně nejedli nic jiného. Buď chobotnice, nebo nějaké jiné mořské příšery, a k tomu kasawu a tarok, výjimečně i vajíčko. Kasawa a tarok byly chuťově podobné bramborám, ale brambory to bohužel nebyly. Za ty tři měsíce strávené na Fidži jsme brambory měli snad jenom jednou nebo dvakrát, a navíc pouze v podobě malých kostiček, jako přílohovou zeleninu k jídlu. Ačkoliv jsem jedl stejně často jako doma, trápil mě neustálý pocit hladu. Odhadem jsem tady zhubnul už určitě přes pět kilo, možná i víc. Něco mi chybělo, jen jsem nedokázal přijít na to, co.

Vybíhal jsem z malé vesničky Lavena na ostrově Taveuni, kde jsme s rodinou trávili už druhý týden. Každý den jsem pobíhal někde po okolí. Zdejší prostředí bylo úchvatné. Neskutečně modrý oceán, ve kterém jsme každou chvíli pozorovali skákající delfíny nebo proplouvající velryby, dlouhé bílé pláže zcela bez turistů, všude kolem nádherná a pro nás docela neznámá fauna i flóra. A vodopády. Díky terénu v národním parku Bauma, ve kterém se vesnička nacházela, se na zdejších vodních tocích utvářel bezpočet vodopádů. K některým se dalo dojít pěšky, jiné šlo navštívit pouze po moři, ale na rozdíl od jiných krajů se tady téměř na každý vodopád dalo vylézt, skočit si dolů z výšky nebo se třeba sklouznout po přírodní klouzačce, kterou v měkkém kameni po staletí vymlela voda, a nechat se masírovat sprškou padajících vod.

Vodopád - národní park Bauma

Dnes jsem měl namířeno k vodopádům Tavoro, což byla vodní kaskáda na nedalekém říčním toku. Každý ze tří hlavních vodopádů se nacházel v jiné výšce a jeden od druhého dělila vždy tak půlhodina chůze. Nazítří jsme si tam chtěli udělat celodenní výlet i s dětmi, ale Violku, která nedávno oslavila rok, jsme stále ještě nosili v šátku a Vincent ve svých dvou a půl letech nezvládl ujít příliš dlouhé vzdálenosti, takže i on se většinu času nosil v krosně na zádech. Dostal jsem tedy za úkol prozkoumat vhodnost terénu pro takový výlet.

Necelých půl kilometru za vesnicí jsem zaslechl hlasité „bula“, domorodý pozdrav. Ačkoliv už jsem měl nacvičenou odpověď a silným hlasem jsem zahulákal „bula vinaka“, před sebou ani za sebou jsem nikoho neviděl. Teprve, když kousek vedle mě s hlasitým žuchnutím dopadl masitý, žlutý kokosový ořech, mě napadlo pohlédnout vzhůru. Vysoko z palmové koruny se na mě zubil mladík visící za jednu ruku. Ve druhé držel mačetu. Neznal jsem ho, ale věděl jsem, o koho se jedná. Byl to divný týpek. Bydlel u cesty kousek za vesnicí. Zřejmě se nějak neshodl s místní komunitou. Zatímco ve vesnici žili všichni jako jedna rodina, on byl tak nějak sám za sebe. Párkrát předtím jsem ho zdáli viděl kousek od vesnice, ale nikdy jsme se přímo nesetkali.

Mladík obratně sešplhal po kmeni dolů. Od ostatních vesničanů se dost odlišoval, na hlavě měl dredy a svým tričkem s obrázkem Boba Marleye připomínal spíš středoamerického hipíka než místního domorodce. Když se ke mně blížil s mačetou v ruce, nutil jsem se do úsměvu, a přemlouval jsem sám sebe, že s kanibalismem na Fidži přeci už skončili před sto lety. Přesto jsem byl připraven obrátit se okamžitě na útěk, kdyby se situace nevyvíjela dobře. Měl jsem ještě v živé paměti, jak se po nás v Indonésii kdysi oháněla místní stařenka mačetou, protože jsme nechtěli zaplatit pět dolarů za to, že jsme si jí vyfotili.

Domorodec z Fidži na palmě

Mladík se však sehnul, zvedl ze země kokosový ořech a začal přesně mířenými ranami mačetou zkušeně osekávat žlutou vrchní slupku. Potom vyhloubil špičkou nástroje do tvrdé vnitřní skořápky kokosu díru a podal mi jej. Zdráhal jsem se od něj ořech přijmout, ale on ukázal na hromadu kokosů, které se válely pod stromem. Znovu jsem tedy poděkoval, přiložil jsem ústa k otvoru a napil se. Zprvu mi moc nešlo pít z úzkého otvoru vyhloubeného ve slupce ořechu a sladká šťáva mi stékala po tvářích i po bradě. Ale to trvalo jen chvilku, nakonec jsem si našel způsob, jak nápoj pít. Mladé kokosové mléko chutnalo velmi lahodně a svěže. Když jsem se napil, podával jsem mu ořech nazpět, ale domorodec zavrtěl hlavou a pěknou angličtinou mi domlouval, že mám vypít všechno. Uvnitř plodu se ovšem skrývalo takové množství tekutiny, že jsem si ještě dobrou půlku musel nechat odloženou stranou u cesty, až poběžím nazpět.

Loučil jsem se, že už musím běžet, a on, že by ke mně se rád přidal, jestli může. Nebylo mi to úplně po chuti, chtěl jsem běžet sám, a navíc jsem pořád ještě moc netušil, co je vlastně zač. Ale nechtěl jsem ho odmítnout, protože projevil dobrou vůli a zatím se ke mně choval pěkně. Tak jsem přikývnul. Škodolibě mě napadlo, že to rozběhnu trochu rychleji a tím se ho zbavím. Nasadil jsem tedy vyšší tempo, ale už po minutě nebo dvou jsem toho litoval. Zatímco já se začal zadýchávat, bosý mladík vedle mne běžel lehce a nenuceně, a neustále cosi vykládal. Dozvěděl jsem se od něj spoustu zajímavých věcí, ale hlavně mi vysvětlil důvod svojí izolace.

Říkal, že vesnice funguje jako jedna velká komunita, kterou v podstatě řídí jediný člověk, náčelník. Ten má kolem sebe jakousi radu starších, skupinu lidí, s nimiž rozhoduje o všech zásadních věcech. Náčelník určuje, které dítě půjde do školy ve městě a které nikoliv. Nikdo, kromě náčelníka nevlastní peníze. Kdokoliv z vesnice něco potřebuje, jde za náčelníkem, který to zařídí. Domorodec, se kterým jsem běžel, podle všeho chodil na nějakou střední školu ve městě, kde se zřejmě nakazil západním způsobem myšlení. Nesouhlasil se systémem, který ve vesnici fungoval. Stal se psancem, vyděděncem, který přežíval mimo vesnickou komunitu.

Vykládal mi ještě spoustu dalších věcí, mě však fascinoval jeho lehký a pružný krok. Vůbec se nezadýchával, a zatímco já jsem byl v tamním vlhkém klimatu za pár minut úplně mokrý, on vypadal jakoby se snad ani nepotil. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat, jestli trénuje. Usmál se a odpověděl, že vůbec. Věřil jsem mu, protože kromě cizinců jsem na Fidži nikdy nikoho trénovat neviděl. A přesto byli domorodí Polynésané daleko pružnější než většina sportovců, které jsem znal. Tedy, abych byl přesný, to platilo zejména u mladších. Starší domorodci už měli často velkou nadváhu, a přestože mě kolikrát překvapili svojí silou a rychlostí, vytrvalí příliš nebyli.

skupinka dětí na Fidži

Bezděky mě napadlo, jak jsme u nás doma pyšní na své děti, jak jsou oproti většině ostatních capartů na pískovišti obratné a šikovné. Tady jsme si, při pohledu na místní děti zručně šplhající po stromech, museli chtě nechtě připustit, že ve srovnání s místními vypadají naše děti jako úplná nemehla. A stejné to teď bylo se mnou a s tím mladíkem. Zatímco já jsem pravidelně několikrát týdně běhal už druhým nebo třetím rokem, přesto jsem se nemohl rovnat jemu, který v přírodě trávil přirozeným pohybem většinu času. Naštěstí po nějaké době, asi po třech kilometrech, přestal mého průvodce monotónní běh bavit a taky měl už zřejmě dost mých jednoslabičných odpovědí. Na nic víc jsem se při tom tempu nezmohl. Ještě se na mě na rozloučenou naposledy zazubil, otočil se a rychlým klusem se vydal zas nazpátek.

Cestou k vodopádům mi v hlavě ulpívala neurčitá myšlenka, které jsem se nedokázal zbavit, kterou jsem však ani nedokázal pořádně uchopit a zformulovat. Měl jsem nejasný pocit, že něco v životě dělám špatně, že se mnou není něco v pořádku. A trvalo mi ještě dlouho, než jsem si naplno uvědomil, co to je. Než jsem pochopil, že i když pravidelně chodím běhat, přesto mi tato činnost nezabere víc než pár hodin týdně. Přitom mnohonásobně delší čas sedím na židli u počítače, každý den trávím spoustu hodin na jednom místě. Není divu, že se nemůžu rovnat někomu, kdo se od rána do večera aktivně pohybuje venku na čerstvém vzduchu! Tak nějak podvědomě jsem dospěl k rozhodnutí, že svůj život chci změnit, že ho chci mít aktivnější, různorodější, a hlavně naplněný zajímavými činnostmi. Sami můžete posoudit, nakolik se mi to povedlo... konec ukázky.




Kniha bude dostupná za několik týdnů v elektronické podobě. Sledujte mou facebookovou stránku pro aktuální informace.




motivace

Motivace běžců

ESEJ Ultramaratonští běžci často naběhají desítky kilometrů denně. Stovky, někdy dokonce i tisíce... číst dál

bolest

Zvládání bolesti

ESEJ Na extrémně dlouhých běžeckých tratích se běžci potýkají se spoustou nesnází a bolestí. Loni... číst dál

gopro hero 5

GoPro pro běžce

RECENZE Poprvé mě napadlo koupit si akční kameru před více než rokem, když jsem pobíhal po Arizoně. Tehdy... číst dál