Ukázka z knihy - kapitola první
novinky články galerie profil

Kapitola první

Kolem půl šesté ráno začalo svítat. Zprvu to při rozsvícené čelovce nebylo příliš zřejmé. Sbíhal jsem dolů tmavou průrvou mezi skalními stěnami, které určitě ani ve dne nepropouštěly sluneční paprsky až k zemi. Jen postupně jsem začínal rozeznávat obrysy černých skal na pozadí temně modré oblohy. Byl jsem na cestě od půlnoci, a přitom jsem urazil teprve něco přes dvacet kilometrů. Sotva před hodinou jsem vystoupal na první z několika dvoutisícových vrcholů, které jsem na trati musel zdolat. Teď jsem zas klesal dolů. Bláhově jsem si myslel, že si při dlouhém seběhu konečně odpočinu. Omyl. Cesta byla kamenitá, neustále bylo zapotřebí vyhýbat se větším balvanům ležícím v cestě. Navíc mi co chvíli ujely nohy po zbytcích sněhu a musel jsem hodně vyvažovat, abych se nezřítil dolů do propasti.

Podle mých původních propočtů jsem už dávno měl být za osadou Caín de Valdeón, kde stála občerstvovačka a kde také byla první časová brána. Když se tam nedostanu do sedmi do rána, závod pro mě končí.

Zatím vlastně skoro nic nevycházelo tak, jak jsem si to naplánoval. Hned na startu jsem udělal první chybu. Zkušení běžci v internetových diskuzích radili, že takhle náročný závod se musí rozběhnout hodně pomalu. Běžně to asi platí, ale ne v závodě La Travesera ve španělském pohoří Picos de Europa. Na začátku se totiž běží asi kilometr po silnici, ale hned potom se trať stáčí a vine se úzkou klikatou stezkou směrem vzhůru. A protože jsem vyběhl jako jeden z posledních, stihl se mezitím v místě, kde trať opouští asfalt, vytvořit ze závodníků obrovský špunt. Trvalo určitě několik minut, než jsem se prodral mezi ostatními na lesní pěšinu, ale ani pak jsem nemohl postupovat rychleji než krokem, protože úzká stezka neumožňovala nikoho předběhnout. A přestože bylo pěkné sledovat světelného hada svítilen ostatních závodníků ve výšce nade mnou, určitě jsem tady ztratil víc než půlhodinu.

závod La Travesera: registrace

Trochu poprchávalo, ale hlavně se po cestě přede mnou prohnaly už dvě stovky závodníků, takže pěšina byla pořádně rozbahněná a já měl mokro v botách hned v první hodině běhu. Co chvíli jsme navíc probíhali ohradami s dobytkem. Probuzené a zmatené krávy si nás chodily prohlížet a motaly se mezi námi. Měl jsem z nich respekt, ale domácí závodníci vypadali, že to je naprosto v pořádku, tak jsem se postupně také zklidnil. Jenom jsem tiše doufal, že to, v čem šlapu, je pouhé bláto. Nebylo. V duchu jsem si děkoval, že jsem si na boty nezapomněl připnout návleky. Za dobytčími výběhy se stezka znovu rozšířila, takže jsem se konečně mohl rozběhnout. Ne však nadlouho. Byli jsme už docela vysoko v horách a sklon cesty umožňoval běh spíš jen výjimečně.

Od startu závodu k prvnímu vrcholu bylo zapotřebí vystoupat téměř dva tisíce metrů. Nebyl to však výstup, na jaký jsem byl zvyklý z českých hor. V bahnitém terénu na začátku jsem při každém kroku kousek sklouznul nazpět. Ve vyšších polohách byly cesty naštěstí už kamenité, ale k upraveným pěšinám, jaké známe z našich končin, měly hodně daleko. Kameny byly různě poházené a v chabém světle čelovky hrozilo při každém kroku, že si vyvrknu kotník. Navíc se na trati čas od času objevily i lehké horolezecké pasáže a ve vyšších polohách se k tomu všemu přidal ještě sníh.

Po necelých pěti hodinách, těsně pod vrcholem, to na mě dolehlo naplno. Chtělo se mi spát, špatně se mi dýchalo, a byl jsem hodně unavený. Daň si zřejmě vybíraly jak pozdní hodina, tak i vyšší nadmořská výška. Najednou mě přepadla malomyslnost a já se ptal sám sebe, co tady vlastně dělám, proč jsem se na závod vůbec hlásil. Když jsem si spočítal, jakou rychlostí postupuji, uvědomil jsem si, že tenhle běh je něco naprosto jiného než cokoliv, co jsem doposud zažil. Na jihu Moravy se člověk na podobné výzvy připravuje jen těžko. Nebýt lidí, kteří postávali i na těch nejneuvěřitelnějších místech a kteří nás povzbuzovali hlasitým „šampión“, asi bych to v té chvíli zabalil.

Atmosféra závodu byla vlastně už od začátku skoro neskutečná. V místě startu bylo o půlnoci živo jak o Vánocích na „Svoboďáku“ v Brně. Všude postávaly spousty přihlížejících s pivem nebo vínem v ruce a mezi závodníky se proplétaly pobíhající děti. I když bylo na místě otevřeno několik hospod, trvalo mi dobrých dvacet minut, než jsem se protlačil skrz davy, abych si mohl koupit kafe. Od startu až k odbočce do hor stály podél silnice po obou stranách špalíry hlasitě povzbuzujících Španělů, kteří dokázali vytvořit kulisu, jako na světovém poháru. Potom se sice na chvilku množství fanoušků ztenčilo, ale překvapovali nás znovu a znovu i v těch nejodlehlejších místech. V ohradách s kravami, na skalce vedle stezky, a dokonce i na prvním vrcholu, kde se teplota určitě blížila k nule, seděla skupinka fanoušků zabalených ve spacácích, a pokřikovala na každého probíhajícího závodníka.

La Travesera: seběh do osady Caín de Valdeón

Teď však, při sestupu dolů, jsem už dlouho nikoho nepotkal. Naplno na mě dolehla malomyslnost. Věděl jsem, že chci-li to stihnout k první časové bráně včas, musím přidat. Vůbec jsem na to ale neměl energii. Ze všeho nejraději bych se posadil na zem a zůstal na místě. Neudělal jsem to jen proto, že bych se stejně dřív nebo později musel zvednout, a dojít těch pár kilometrů do nejbližší vesnice. Do té, kde byla občerstvovačka. V duchu jsem přemítal, jak asi budu všem kamarádům vysvětlovat, proč jsem to zapíchl už takhle brzy.

Krok za krokem jsem ztrácel naději, že bych to mohl stihnout k časové bráně včas. Docela se rozednělo, a já jsem viděl vesničku s občerstvovací stanicí ještě hluboko pod sebou. Do sedmé hodiny zbývalo asi 25 minut. Pomalu jsem to vzdával. Jenže pak... Nejprve jsem zaslechl blížící se rachot odlétávajících kamínků a potom se kolem mě svižně prohnal závodník, který dlouhými skoky klesal do údolí. Bylo zřejmé, že on má v úmyslu stihnout to na čas. A náhle, jako by se ve mně něco vzepřelo, jsem si řekl, „když on, tak já taky.“ Rozběhl jsem se za ním a začal jsem ho pronásledovat. Netrvalo dlouho a v těsném závěsu za ním jsem přibíhal k občerstvovačce. Hodinky ukazovaly 6:49.

Teprve tam jsem si uvědomil, že se za posledních pár minut něco změnilo. Samozřejmě jsem byl rád, že jsem to stihnul. Taky přišly vhod vynikající sýry, salámy a ovoce, které tu přede mnou ležely vyskládané na provizorních stolech. Strávil jsem tady něco přes deset minut a ochutnal jsem snad od každého salámu a od každé klobásy, které tu pro nás organizátoři připravili. (Tehdy to bylo spíše nevědomky, teprve až mnohem později jsem se naučil, že se mi nejlépe běží na tucích.) Zajedl jsem to trochou ovoce a po deseti minutách už jsem vybíhal na trasu jako vyměněný. Na obzoru vycházelo slunce, a já vnímal, jak mi celým tělem proudí nová, svěží energie. Cítil jsem euforii, radost z běhu. Špatná nálada byla tatam. Jediná věc mě ještě na okamžik zamrzela, když jsem viděl, že i po uplynutí časového limitu organizátoři pouští běžce vesele dál. Vůbec jsem se nemusel hnát. To ale trvalo jen okamžik. Ačkoliv jsem v dáli před sebou viděl, jak se závodníci škrábou strmými srázy zase vzhůru, přesto jsem se cítil skvěle.




Od těch dob jsem při svých bězích zažil výkyvy nálad mnohokrát. Už jsem odpozoroval, že to hodně souvisí s mojí aktuální únavou, vyšší nadmořskou výškou a také s denní dobou. Téměř zaručeně na mě přichází špatná nálada po celodenním nebo vícedenním běhu někdy po půlnoci, obvykle mezi druhou hodinou ranní a svítáním. Ale jsou tu i výjimky. Nedávno jsem zažil pořádnou „náladičku“ hned pár hodin po poledni:

Měl jsem naplánovaný asi šedesátikilometrový přeběh přes Velkou Fatru. Vyrážel jsem v osm ráno z Tučianských Teplic a úvodních třicet kilometrů se mi utíkalo moc pěkně. Byl pozdní říjen, sluníčko svítilo a nádherně rozjasňovalo barevnou paletu podzimního listí. Nebylo příliš teplo, ale ani zima. Počasí přímo ideální pro dlouhý běh. Postupoval jsem přesně tak, jak jsem si to doma naplánoval, a někdy před jednou už jsem obědval „kapustnicu“ na horské chatě pod Borišovem. Když jsem asi za půl hodinu vybíhal dál, zapomněl jsem si doplnit zásoby tekutin. Zjistil jsem to poměrně záhy, asi patnáct minut běhu od horské boudy, ale nechtělo se mi vracet. Pořád mi ještě zbýval půllitr vody v jedná lahvi a něco málo v druhé. Navíc mi v břiše dosud šplouchal čaj, kterého jsem na chatě vypil pořádný hrnec.

Postupoval jsem tedy dál, po hřebeni směrem k vrcholu Kľak. Cesta nejprve vedla stejně bezproblémovým terénem jako v první polovině, ale poměrně záhy se zanořila do lesa a dál už se klikatila listnatým porostem. Stále častěji jsem narážel na popadané stromy, které tu ležely přes cestu a neumožňovaly plynulý běh. V jednom místě jsem dokonce musel složitě přelézat celý pás popadaných stromů. Tempo se teď hodně zpomalilo a zásoby vody se začaly povážlivě tenčit. Už při dřívějších bězích jsem se naučil, že na hřebenech hor obvykle žádné potoky ani studánky na doplnění vody nejsou, ty většinou pramení až někde pod vrcholech. Nahoru se už bohužel nevrací.

Velká Fatra

Zpanikařil jsem. Moje první bezmyšlenkovitá reakce byla otočit se zpátky. Na chatu to však taky už bylo celkem daleko, a navíc jsem měl objednaný nocleh v penzionu na opačné straně hor, odkud jsem měl druhý den pokračovat na Malou Fatru, a kam bych se asi složitě dostával. Když jsem si to uvědomil, znovu jsem se vyrazil původním směrem. Teprve pak jsem se zastavil a začal jsem v mobilu studovat aplikaci s mapou. Nejbližší vodní zdroj byl podle mapy pořád ještě asi patnáct kilometrů přede mnou. Při takhle pomalém postupu to mohlo znamenat klidně i tři hodiny bez vody. Rychle jsem se rozběhl. Nálada se zhoršovala. Byl jsem hodně podrážděný, nadával jsem na každý spadlý strom na cestě, všemu a všem. A nejvíc sám sobě. Co jsem to za magora, že se pouštím do takových běhů? Proč nesedím radši doma a nečumím na televizi? To si furt musím něco dokazovat?

Vztek po nějaké době vystřídala bezmoc. Náhle jsem se cítil osaměle a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem jak malej špunt, co se ztratí. Dobrou půlhodinu trvalo, než všechny ty emoce odezněly a v hlavě se objevil alespoň záblesk zdravého rozumu. Zastavil jsem se, že si dám něco k jídlu, když už nemám moc pití, a rozmyslím se, co dál. Z domova jsem měl plastovou krabičku plnou nakrájené zeleniny: papriky, kedlubny a mrkve. Když jsem do sebe cpal asi desátý plátek papriky, uvědomil jsem si, že je mi daleko líp. V zelenině, a obzvláště v paprikách, je totiž spousta vody, takže jsem na chvilku zahnal svůj pocit žízně. (Všímáte si, jak mi pokaždé pomůže kus žvance?) Najednou se ve mně něco přepnulo a špatná nálada byla pryč úplně stejně, jako se objevila. Pochopil jsem, že se vlastně nic tak strašného neděje. Bez vody dokážu ještě nějakou dobu vydržet, mám před sebou dost dlouhý interval denního světla a přinejhorším to vždycky můžu seběhnout po turistické značce někam do údolí. Na vodu jsem nakonec narazil asi po hodině a půl docela jinde, než ukazovala mapa.

V poslední době, kdykoliv mě náhodou přepadne „náladička“, pomáhá mi postoj nezaujatého pozorovatele. Důležité je uvědomit si, že to na mě už zase přichází. A místo toho, abych se nechal vtáhnout do emocí, zůstávám stranou a všechno jen sleduju s jakýmsi odstupem, jakoby se mně to ani netýkalo. Vzpomenu si na předchozí podobné situace a také na to, jak jsou tyhle emoční stavy pomíjivé. Zatím to dvakrát zafungovalo, ale nedělám si iluze, že se mi moje nálady už nikdy nevrátí.




Opustil jsem tedy občerstvovačku ve vesnici Caín de Valdeón a cesta se začala zase zvedat vzhůru. Přede mnou ležela další dvoutisícovka. Běželo se, nebo teď vlastně spíš šlo, strmým kamenným polem, ve kterém se z jednoho okraje ke druhému kroutila naše trať. Stoupání zatím nebylo moc prudké, ale lezecké pasáže, které jsem zahlédl zpod kopce, nás čekaly už za pár okamžiků. Stoupal jsem společně s dvěma běžci. Dlouho před námi nikdo nebyl vidět, ale když jsme dorazili k jistícím lanům, viděli jsme pár metrů nad sebou šplhat několik dalších závodníků. Dokud jsem se nechytil lana, nechápal jsem, proč jim to trvá tak dlouho. Teprve pak jsem pochopil. Lezl jsem jako poslední z trojice, takže na mě shora padaly spršky kamínků. Přitom jsem musel dávat pozor, aby mi ten, co lezl přede mnou, nevypíchl hůlkou oko.

I mně najednou hůlky zavazely. Měl jsem teleskopické dvoudílné, které se dají povolit a zasunout jeden díl do druhého. Zkrácené pak šly připevnit k batohu a nepřekážely. Jenomže, když jsem hůlky zkrátil, tak jsem je potom při následném vysunutí musel několik minut upravovat, než se mi povedlo nastavit je na správnou velikost. Takže jsem raději obě hůlky držel v jedné ruce a tou druhou jsem se přidržoval střídavě lana a střídavě vhodných výstupků a chytů ve skále. Nebylo to moc pohodlné, ale kupodivu to šlo. Stěna nebyla vysoká, ne víc jak sedm metrů, ale i tak jsme v ní strávili možná i pět minut.

Nakonec jsme se vydrápali nahoru na plošinu nad stěnou. Můj spoluběžec přede mnou si začal upravovat batoh a hůlky, a přitom zřejmě špatně došlápnul. Zakymácel se, a začal se kácet přímo na mně. Jenom instinktivně moje volná ruka vystřelila dopředu. Strčil jsem ho do zad, takže přepadl zpátky do kolmé pozice. Strachy jsem se zpotil, když jsem si představil, co se mohlo stát. Kdybych nezareagoval, asi bychom se oba zřítili ze skalky dolů a pravděpodobně bychom se ještě nějakou dobu kutáleli po kamenech, než bychom se zastavili. Přitom si ten běžec zřejmě ani neuvědomil, že se něco stalo. Vůbec se ke mně neotočil, dokončil úpravu výstroje se a pomalu stoupal dál.

Porozuměl jsem tomu až později, protože jsem sám následující asi dvě hodiny běžel v transu. Jediné, co si pamatuju, je, že jsem si povídal s nějakým Španělem a on mi říkal, že běží jenom část trati, že někoho doprovází. Koho doprovázel, to jsem se nedozvěděl. Široko daleko nikdo nebyl. Ale zřejmě to nebyla halucinace, protože jsem měl pocit, že jsme se potom na trase později potkali ještě jednou. Alespoň on se ke mně hlásil, jako bychom se znali už odpradávna. Na celý ten úsek mám zkrátka okno. Nepamatuju si, kudy jsem běžel, a když jsem se pak doma díval na videa ze závodu, vůbec jsem tu část trati nepoznával. Nikdy potom už jsem takový naprostý výpadek paměti při závodě nezažil. Stalo se mi několikrát, že jsem si po dlouhém běhu nedokázal vybavit určitou část trati, ale pokaždé jsem si na ni vzpomněl zpětně při vyprávění spoluběžců nebo při sledování záznamů.

Picos de Europa: La Naranja

Moje další vzpomínka ze závodu je až z horského sedla Horcada de Caín ležícího v nadmořské výšce zhruba 2350 metrů. Možná mě k životu probrala překrásná horská scenérie. Běželi jsme vysoko v oblacích, ze kterých občas vykouklo slunce. Všude kolem se tyčily impozantní šedé štíty. V různých variacích se zde stále střídaly jen tři barvy: šedá, modrá a bílá. Slunce, které občas na okamžik vysvitlo, ještě jemně potáhlo všechny odstíny třpytivým pozlátkem. Byl to úchvatný pohled a asi jsem nebyl jediný, kdo se čas od času zastavil, aby se pokochal. Teď s odstupem času jsem přesvědčen, že právě tady se naplno probudila moje vášeň pro horský běh. Do té doby jsem běhal častěji po rovinách, střídal jsem silniční běh a terén. Ale od zkušenosti za španělské La Travesery jsem mnohonásobně navýšil objemy běhů do kopců a v horách.

Sníh mi dělal trochu problémy. Zatímco v předchozí části trati se objevoval v podobě mělkých bílých skvrn ukrývajících se ve stinných zákoutích, teď ho najednou bylo po kolena. Přede mnou už proběhly desítky závodníků, a přesto ve sněhu nebyly vyšlapané cestičky, spíš jen spousta mělkých rýh nebo prohlubní směřujících dolů. Bílá pokrývka totiž přes den tála a v noci opět umrzala, takže se z ní postupně vytvořila sypká bílá drť svými vlastnostmi velmi podobná písku. Jednotlivá zrníčka měla ostré hrany; tuhle jejich vlastnost jsem však poznal až později, díky spoustě drobných krvavých škrábanců na svých nezakrytých holeních.

Zpočátku jsem se v té drti neuměl pohybovat. Normální běh tady nefungoval, klouzalo mi to a hodně jsem padal. Při jenom takovém pádu jsem si zlomil hůlku, která uvízla ve sněhu a nevydržela nápor protichůdných sil. (Ta druhá vzala za své podobným způsobem jen asi o půl hodiny později.) Teprve po nějaké době jsem si metodou pokusu a omylu osvojil způsob běhu, který z kopce fungoval docela obstojně: běh po patách. Při každém skoku dolů jsem patu zakopával pod sebe do sněhu. Kousek jsem se po ní sklouznul, dokud se pata nezapřela a já se mohl odrazit k dalšímu skoku. Šlo to dobře, jenže pak mě předjel závodník klouzající se z kopce dolů po zadku. Jeho technika byla daleko rychlejší, tak jsem to zkusil taky. Na rozdíl od něj jsem však měl na sobě jenom trenýrky. Fakt, který jsem si uvědomil až díky odřené zadnici, a tak jsem se po několika bolestivých pokusech znovu vrátil k bezpečnějšímu běhu po patách... konec ukázky.




Kniha bude dostupná v elektronické podobě na přelomu března/dubna 2018. Sledujte moje www stránky nebo facebookovou stránku pro aktuální informace. A prosím, pokud jste dočetli až sem a máte nějaké podněty, budu velmi rád za zpětnou vazbu. Uvítám jakékoliv doporučení a připomínky. Díky!