Pražská stovka 2017
novinky články galerie profil

Pražská stovka
Zveřejněno 11. prosince 2017

Začnu od konce: dokázal jsem to. Vůbec poprvé jsem běžel stomílový závod, přibližně 170 kilometrů. Do cíle jsem se dostal po 33 hodinách a 25 minutách. Kousek před cílem mi ještě hlavou probleskl bláznivý nápad, jestli nepočkat těch osm minut, aby mi cílový čas vyšel přesně na 33:33, ale už jsem byl na takové hraní moc unavený. Když už jsem u čísel, do závodu odstartovalo 171 běžců a běžkyň. A podle posledních zpráv nás 99 doběhlo do cíle. Rozhodně to nebylo úplně zadarmo.

Vzdálenost
Říká se, že obtížnost závodu určují tři hlavní faktory: jeho délka, charakteristiky trati, a počasí. Samotnou délku závodu netřeba příliš rozebírat. Už před závodem pro mě bylo naprosté sci-fi uběhnout tak neskutečně dlouhou vzdálenost na jeden zátah, a ani jsem si moc nevěřil, že by se mi to napoprvé mohlo povést. Dokonce ani teď si ještě nejsem úplně schopen připustit, že jsem to opravdu zvládl.

trasa závodu

Rád bych se ale zdržel u jedné věci. Hodně mi pomohlo, že Olaf, hlavní organizátor závodu, rozdělil podklady pro navigaci do tří samostatných souborů. Kromě stomílovky se totiž na stejné trati běžely ještě další, kratší závody, a každý si tak mohl nahrát podle zvoleného závodu jen ty soubory, které pokrývaly jeho trať. Samozřejmě, že se všechny tři daly pospojovat do jediného, a někteří to také udělali a výsledek nasdíleli na internetu. Já jsem ale měl předchozí špatnou zkušenost s velkými soubory v hodinkách – jakmile urazím určitou vzdálenost, software v mých Garminech se začne zpomalovat, a někdy pak trvá i pár sekund než lze přepnout z jednoho displeje na další.

Takže jsem si nahrál tři samostatné soubory a po uběhnutí jednoho úseku jsem si záznam uložil a začínal jsem nový úsek znovu od nuly. Běžel jsem tedy nejprve 63 kilometrů, pak 51 a nakonec 56. Vždy jsem se soustředil jen na uběhnutí konkrétního úseku, ne na překonání celé trasy. A určitě se to vyplatilo, přinejmenším z hlediska psychiky. Kdyby mi na devadesátém kilometru displej na hodinkách hlásil, že mi zbývá uběhnut ještě osmdesát, asi bych to rovnou zabalil, protože jsem si to v tom okamžiku prostě nedokázal představit. Takto mi Garmin hlásil, že už mi jich zbývá „pouhých“ čtyřiadvacet, což bylo daleko přijatelnější. Samozřejmě jsem pořád věděl, že chybí ještě další úsek, ale ten jako by existoval někde v jiné realitě.

Sice jsem teď několikrát po sobě tvrdil, že jsem běžel, ale asi bych to měl uvést na pravou míru. Zhruba do čtyřicátého kilometru jsem skutečně většinu času běžel. Od čtyřicátého do devadesátého kilometru jsem i do mírných kopců chodil, ale jinak jsem se ještě pořád snažil víc běžet. Od devadesátého do zhruba stodvacátého kilometru jsem běžel z kopců a občas i po rovině, jinak jsem chodil. Potom jsem však běh začal zařazovat už jen jako sporadickou alternativu k chůzi s tím, že asi posledních patnáct kilometrů jsem v podstatě jenom šel. Kousek před cílem jsem se sice znovu ještě pokoušel rozběhnout, ale moje podivné poskakování mi připadalo směšné, a navíc to hodně bolelo, tak jsem toho po pár skocích nechal.

Tomu odpovídají i průměrné časy jednotlivých úseků. První část jsem běžel rychlostí něco přes sedm kilometrů v hodině, druhou už jen okolo pěti, a poslední etapa byla lázeňská procházka o rychlosti jen nepatrně přesahující čtyři kilometry v hodině. A přitom jsme se s kamarádem Jirkou, se kterým jsem na trati trávil většinu času, neustále posouvali průběžným pořadím vzhůru.

trasa závodu

Trať
Už před závodem zkušení spoluběžci varovali před „olofavinami“, technickými pasážemi, které Olaf dokáže na trati vymyslet. A měli pravdu. Užili jsme si běhu v bahně, prudkých sešupů po uklouzaném i umrzlém blátě s odhadovaným sklonem přesahujícím možná i 50 stupňů, balancování na lávkách z volně ložených klád ne širších než ruka, přeskakování po zledovatělých kamenech v korytě ledového potoka, strmého stoupání po kamenité drti, prodírání se z kopce dolů hustníkem mladého smrkového porostu, přeskakování po promrzlých brázdách vyoraných v poli, proplétáním se úzkými mezírkami mezi plotem a řadou stromů, a spousty dalších lahůdek.

Také jsem nevěřil, že v nepříliš hornatém Posázaví, kde vrchol nejvyššího kopce Fialníku leží v nadmořské výšce 530 metrů, lze nasbírat při jediném závodě tolik výškových metrů. Na stránkách pražské stovky se uvádělo celkové stoupání 5500 metrů. Podle různých mapových portálů to mělo být něco mezi čtyřmi a pěti tisíci metrů, ale pořád jsem tomu příliš nevěřil, protože převýšení naplánované na mapě se od toho skutečného často hodně liší. Nedošlo mi, že aby mohl někdo takovou trasu naplánovat, musel jí také nejprve celou projít, takže také musí dobře znát její parametry. Nakonec jsme tedy, alespoň podle mého měření, skutečně vystoupali 5635 metrů, a sklesali dokonce 5725 metrů. Docela slušná porce.

Běžel jsem bez hůlek, protože nedávno jsem se po Pradědově stovce rozhodl, že už je nebudu používat. Tehdy se mi hned na začátku závodu přetrhlo vodící lanko, které drželo skládací části hůlky pohromadě, třebaže se výrobce holedbal doživotní zárukou. Pár let předtím zase na La Travesera, závodě ve španělském pohoří Picos de Europa, se mi zlomily postupně obě hůlky ve sněhových závějích. Tenkrát jsem si za to sice mohl sám, protože jsem na hůlkách neměl sněhové talířky a bořily se mi do sněhu. Přesto jsem však postupně dospěl k závěru, že než se spoléhat na pochybné vybavení, raději vytrénuju svoje nohy. No, možná jsem s tím mohl ještě nějaký ten měsíc počkat….

Trať vedla povětšinou volným terénem, jen na některých úsecích se nedalo vyhnout silnicím, hlavně kvůli nedávným polomům v celé oblasti. Opět jsem se utvrdil v názoru, že mám daleko raději trail než běh po silnici. Na silnici mě totiž víc bolí chodidla, zřejmě proto, jak našlapuju pořád stejně. Ale hlavně, paradoxně mi běh po asfaltu ubíhá daleko pomaleji, i když podle časomíry tam běžím svižněji než terénem. Bude to tím, že v terénu se musím neustále soustředit, kam šlapu, nebo kudy mám obíhat překážky, zatímco na silnici na takové věci nemusím myslet, a tak si víc připouštím únavu, bolesti, nebo přemýšlím, co mě ještě čeká.

trasa závodu

Počasí
Slovy klasika: „mohlo to byt horši, nebylo to špatne“. Teploty se pohybovaly okolo nuly, v noci mírně pod, ve dne naopak lehce nad nulou. V sobotu odpoledne se přidal poměrně nepříjemný vítr, který pocitovou teplotu ještě snižoval. Občas drobně sněžilo, ale měl jsem to lepší, něž ti, kteří zůstali na trati déle. V neděli odpoledne prý na některých místech docela slušně chumelilo.

Také jsem se naučil novou strategii do zimy. V minulosti jsem si stěžoval, že se v zimě hodně potím. Ano, skutečně se objektivně potím trochu víc než ostatní, protože oproti jiným běžcům jsem zkrátka tlustší. Ale taky jsem se dřív oblékal až nesmyslně moc. Teď jsem si ozkoušel, že na začátku takhle dlouhého běhu, klidně i na pár hodin, můžu běžet jen málo oblečený – tak nějak na hranici, kdy už je mi skoro zima, ale pořád to ještě zvládám. A s ubíhajícím časem postupně přidávat vrstvy. Fungovalo to výborně, opravdová zima zimoucí mě přepadla na trati asi jen dvakrát, až někdy ke konci.

A ještě jednu novou věc jsem se naučil. Zkušení běžci radí, abychom se v zimě příliš nezdržovali ve vyhřátých občerstvovačkách, protože když pak člověk vyleze ven, je mu hrozná zima a vůbec se mu nechce dál. To je sice pravda, ale neplatilo to, když jsem se v Kácově převlékl do suchého oblečení. Když jsem potom vyběhl ven, bylo mi příjemně. Abych si to pokazil, udělal jsem ovšem zase jinou chybu: vypil jsem v kácovské občerstvovačce dohromady asi čtyři kalíšky čaje a koly, takže jakmile jsme začali stoupat do prvního mírného kopečku, už jsem byl opět mokrý od hlavy až k patě úplně stejně, jako předtím.

Celkově vzato to byl ale skvělý a intenzivní zážitek. A je mi jasné, že bez organizátorů by to nešlo. Když jsem viděl na venkovních kontrolách promrzlé dobrovolníky, jak ochotně rozlévají nápoje, aby je za pár minut vyklepávali z pohárků v podobě kostek ledu, uvědomil jsem si, jak náročnou zkoušku podstupují, abychom si my ostatní mohli plnit své sny a ambice. Muselo to pro vás všechny být hodně vyčerpávající a asi nebudu mluvit jenom za sebe, když řeknu, že si to uvědomuju, vážím si vaší ochoty, a jsem vám za to vděčný. Dík, stálo to za to!

Podívejte se na krátké video z běhu. Sice mě v tom mraze zlobil stabilizátor kamery, takže většina nahrávek je nepoužitelná, ale nakonec se přeci jen podařilo poskládat pár záběrů. A nezapomeňte dole pod článkem nechat komentář: jenom tak poznám, jestli se třeba vaše zkušenost náhodou nevymyká všemu, co jsem tu psal.




domorodec z Fidži

Ukázka z knihy

KNIHA Vyrazil jsem těsně po poledni. V krku jsem ještě cítil nepříjemnou pachuť chobotnic z oběda... číst dál

Moravský ultramaraton

MUM ultramaraton

ZÁVOD Sedm maratonů za sedm dní. Působivé, že? Alespoň tak to znělo mně od chvíle, kdy jsem se o téhle akci... číst dál

bolest

Zvládání bolesti

ESEJ Na extrémně dlouhých běžeckých tratích se běžci potýkají se spoustou nesnází a bolestí. Loni... číst dál