Chilské běhání - část 1.: Na poušti
novinky články služby kontakt články EUrunner.eu

Chilské běhání - část 1.: Na poušti
Zveřejněno 2. března 2018

Do Chile jsme vyrazili hlavně kvůli našim dětem: aby poznaly kus světa, aby si zažily trochu jiné kulturní prostředí, a také, aby se naučily komunikovat s cizinci. Jakmile jsme s manželkou vybrali konkrétní zemi, hned jsem samozřejmě začal vymýšlet, jak si tam také dobře zaběhat. Nejdřív jsem se pokoušel nenápadně vpravit do našeho cestovního harmonogramu nějaký závod. Jenže i když jsem se dobrovolně pasoval do role hlavního plánovače, ukázalo se téměř nemožné skloubit rodinné zájmy s itinerářem jediného horského ultraběhu v Chile, který jsem pro daný termín dohledal. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že si prostě jen párkrát půjdu zaběhat a užiju si pohybu v pro mě neobvyklém prostředí.

pobřeží Pan de Azúcar

Pan de Azúcar
Nevím přesně proč, ale nejvíc mě přitahovala poušť. Třebaže jsem už kdysi běhal v arizonské poušti, chilská Atacama, vzhledem ke své pověsti nejsuššího místa planety, slibovala opravdu intenzivní zážitek.

Náš pobyt začal chilském v národním parku Pan de Azúcar, který sice už leží hluboko v srdci pouště, zároveň však i na pobřeží Tichého oceánu. Díky tomu v oblasti panují docela přijatelné podmínky. Teploty se kvůli studeným mořským proudům ani přes den nevyhoupnou přes 25 stupňů, a i když mě v několika prvních dnech nelítostně spalovalo slunce, běhalo se mi docela dobře.

Trochu jsem litoval, že jsem si doma zapomněl návleky na boty, takže jsem se musel při běhání častěji zastavovat a vysypávat z bot všudypřítomný písek i drobný štěrk, ale jinak jsem neměl žádné větší problémy. Na dvouhodinový běh jsem si vždy brával dvě půllitrové láhve, jednu s vodou a druhou s hydratačním nápojem, a vracíval jsem se s jednou prázdnou a druhou poloprázdnou. Takže tekutin jsem nespotřeboval o moc víc než v létě u nás. Důkladně jsem se mazal opalovacím krémem a po zkušenosti z prvního běhu jsem si při těch dalších ještě omotával šátek kolem krku, který kromě toho, že mě chránil před slunkem, sloužil v případě potřeby i jako rouška proti prachu.

Barevné pískové homole

Vybíhal jsem každý den okolo deváté ranní a vracíval se okolo jedenácté. Na polední nebo odpolední výheň jsem si zpočátku vůbec netroufl. Stačila mi jedna odpolední procházka, abych si uvědomil, že bude rozumnější začínat pozvolna. Běhat se dalo úplně všude: po cestách, v korytech vyschlých potoků, i po kamenných polích. Nikde nebyly vyloženě písečné duny, zdejší povrch byl většinou pevný, pokrytý vrstvou prachu, písku a malých kamenů. Jen zřídka nad zemí vykukovala nízká vegetace, tu a tam samostatně stojící kaktus nebo keřík. Od oceánu se dalo vyrazit kterýmkoliv směrem a prostě jen běžet, kam mě to zrovna táhlo.

Po zkušenostech z Arizony jsem se bál, že běhání v poušti bude nuda. Nebyla. Atacama je krásná svou rozmanitostí. Za každým vrškem čeká úplně jiná scenérie, docela odlišné tvary i barvy. Obzvláště v provincii Chañaral, kde poušť doslova hraje všemi barvami, se při běhu člověk nenudí. Jednou jsem vybíhal kopec po růžovo-žlutém pískovém koberci, a když jsem vyběhl nahoru, otevřel se přede mnou výhled na rozlehlou štěrkovou pláň, na které se válely stovky šedých kamenů od velikosti lidské hlavy až po opravdu velké balvany. Tehdy jsem pochopil, proč právě tady se testují robotická vozítka určená na Mars a na Měsíc.

V tamním národním parku prý žije spousta zvířat, já jsem ale viděl jen mořské ptáky na pobřeží, převážně pelikány. V terénu jsem samozřejmě zahlédl spoustu stop lam, ale zvířata žádná. Mimochodem jsem se taky dozvěděl, co dělat, kdybych potkal pumu. Nemám prý utíkat, ale koukat se jí přímo do očí a pomalu couvat. A taky se snažit vypadat vyšší, než jsem. Žádnou pumu jsem ale nepotkal, nejen v poušti, ale ani později nikde jinde. Dokonce ani v chilské národní ZOO v Santiagu.


San Pedro de Atacama
Po několika dnech jsme se přesunuli do vnitrozemí, kde už měly být běžecké podmínky o poznání drsnější. Město San Pedro de Atacama, ve kterém jsme si na pár dalších dnů zřídili základnu, leželo v Andách v nadmořské výšce okolo dvou a půl tisíc metrů, takže jsem se zadýchával už cestou tam autem. Internetoví průvodci navíc slibovali, že v tomto místě nikdy neprší. Naštěstí se tahle předpověď nepotvrdila, pršelo každý den, většinou odpoledne nebo v noci. Místní se shodovali, že takové počasí ještě nikdy nezažili. Asi to byla pravda, alespoň podle počtu dopravních nehod, které jsme po cestě viděli. Tamní obyvatelé to zkrátka na vodě neuměli.

Písková řeka

Běhání v okolí San Pedro de Atacama bylo úplně jiné než v předchozí oblasti. A to nejenom kvůli vysoké nadmořské výšce. Na tu jsem si kupodivu zvykl poměrně rychle. První den jsem jenom chodil, a teprve další dny jsem začal běhat, takže se mi dýchalo už o poznání lépe. Stejně jako v předchozí destinaci jsem i tady vybíhal na zhruba dvouhodinové poznávací výpravy do okolí, tentokrát pro změnu odpoledne. Jenže na rozdíl od předešlých běhů se tady už nedalo běhat všude, kde se člověku zlíbí. Velká část pozemků byla oplocená, na spoustě míst se platilo vstupné, které jsem s sebou první den neměl, takže už bylo daleko složitější najít si nějakou trasu.

Cesty byly navíc zaplavené nenadálými dešti, takže jsem se často musel brodit. Díky tomu jsem si však osvojil důležitou dovednost: totiž, že nemám v poušti lézt do vody v běžeckých botách. Když jsem poprvé viděl hnědý říční proud, nijak dlouho jsem se nerozmýšlel a vlezl jsem do vody, koneckonců jsem zvyklý na brodění zabahněných řek. Jenže v poušti nebarví vodu do hněda bahno, ale jemný písek. Při prvním běhu mi to ještě nedocvaklo. Dokonce ani při tom druhém, když mě postupně na několika místech začaly tlačit boty. Prostě jsem je sundal, vysypal, a zase se rozběhl. Jenže boty tlačily čím dál tím víc. Teprve když jsem je na pokoji začal důkladně zkoumat, objevil jsem mezi vnější ochrannou částí boty a výstelkou malé hrbolky z jemného písku. Utvořily se pod látkou, kam jsem se vůbec nedokázal dostat. Ani když jsem výstelku mírně natrhl, nepodařilo se mi už všechen písek vyšťourat prstem ven. Naštěstí jsem měl starší běžecké boty, takže zas tak velká škoda to nebyla a za ponaučení to stálo.

Díky zamračené obloze nevystoupaly teploty nikdy příliš vysoko, maximálně k 23 stupňům. Teprve, když jednoho dne dopoledne vysvitlo sluníčko, se poušť konečně rozžhavila. Využil jsem situace a hned po obědě, v čase nevětší výhně, jsem si šel vyzkoušet běhání v pískových dunách. Konečně jsem si na chvilku připadal, že jsem skutečně na poušti. Běžet se však příliš nedalo, jemný rozpálený písek utíkal pod nohama a s každým krokem jsem sklouznul o kus nazpět. Opravdu rozběhnout jsem se dokázal jenom z kopce, ale ani to nebyl tak docela běh, spíš kontrolovaný pád. Urazil jsem necelé tři kilometry plné stoupání a opětovného klesání. Zhruba po hodině jsem toho musel nechat, jak jsem byl vyčerpaný. Alespoň jsem však získal matnou představu o tom, jak náročný může takový pouštní běh být.

Přesto nemůžu říct, že bych tady zažil ty opravdové pouštní podmínky. Nedá se nic dělat, přeci jen budu muset ještě někdy vyrazit na Saharu, abych poznal to skutečné pouštní běhání. Nebo snad bude lepší Gobi? Máte někdo zkušenosti? Podělte se o ně dole v diskuzi.




péče o nohy

Chilské běhání 2

ESEJ Náš pobyt v Chile začínal ve městě Antofagasta. Už cestou z letiště nás překvapilo, že po silnicích pobíhají psi... číst dál

domorodec z Fidži

Ukázka z knihy

KNIHA Vyrazil jsem těsně po poledni. V krku jsem ještě cítil nepříjemnou pachuť chobotnic z oběda... číst dál

Sedona, Arizona

Arizona: květen 2016

TRAIL V květnu jsme s kolegou Zdenkem měli jet na služební cestu do Phoenixu. Rozhodli jsme se tedy, že si k... číst dál