Chilské běhání - část 2.: Je Chile vhodné pro běžce?
novinky články galerie profil

Chilské běhání – část 2: Je Chile zemí vhodnou pro běžce?
Zveřejněno 15. března 2018

Náš pobyt v Chile začínal ve městě Antofagasta. Už cestou z letiště nás překvapilo, že po silnicích naprosto volně pobíhají psi. A to ne jeden nebo dva, ale celé smečky psů. Pravda, nás si sice moc nevšímali, ale mezi sebou se rvali docela drsně a musím přiznat, že nám naháněli strach. Později jsme si ověřili, že se tenhle problém netýká jen jednoho místa. Stejné scény se odehrávaly téměř ve všech městech, která jsme navštívili. Žádný pes sice mě ani Moniku při běhání nekousl, ale na vlastní oči jsme viděli, jak jeden ostře zaútočil na policistu na motorce. Přesto jsme pár běžců v ulicích měst potkali a zdálo se, že nejsou příliš okousaní, takže běhat se v obydlených oblastech zřejmě dá, ale příjemné to rozhodně není.

psi pobíhající na ulicích

O běhání v poušti jsem psal už minule, takže jen krátce. V národním parku Pan de Azúcar se běhalo nádherně, prostě jsem jen vyrazil kterýkoliv směrem od oceánu a běžel jsem. Nikde žádné soukromé pozemky, jedinou bariérou byly příkré srázy, podél kterých jsem občas musel běžet i několik kilometrů, než se mi podařilo najít cestu nahoru nebo dolů. Když jsme se přesunuli do města San Pedro de Atacama, začalo být běhání poněkud složitější. Velká území byla ohraničena ploty a na spoustě míst musel člověk zaplatit vstupné, aby se dostal dál. Stále však šlo najít nějakou cestu a dobře si zaběhat.

V Patagonii, v národním parku Torres del Paine, to bylo zas o kousek těžší. Když jsem brzy ráno vyběhl, zastavil mě správce parku, že se tam prý nesmí běhat. Přitom jsem si to předem zjišťoval, a nikde jsem se o zákazu běhání nedočetl (s jedinou výjimkou: když se člověk dostane do blízkosti divokého zvířete, neměl by běhat, aby je nevyplašil). Věděl jsem však, že musím respektovat pokyny místních rangerů, ať si vymyslí cokoliv, jinak by mě mohli z parku jednoduše nadobro vykázat. Takže jsem se, hlavně prvních pár kilometrů běhu, poslušně šoural a běžel jsem jen tehdy, když nebyl nikdo nablízku. Navíc, když jsem se blížil k „atrakcím“, pěkným výhledům a zajímavým místům, musel jsem dost složitě obcházet dlouhé šňůry turistů, které se obvykle pohybovaly rychlostí nejbaculatějšího Severoameričana, a několikrát jsem v takové zácpě uvízl i na pár desítek minut. Takže překonat necelých šedesát kilometrů mi trvalo neuvěřitelných 11 a půl hodiny. Po této zkušenosti jsem už v parku Torres del Paine neběhal.

Torres del Paine

V dalších národních parcích nás zase překvapila naprosto nedostačující turistická/běžecká infrastruktura. Zdálo se, že Chilané poznávají krásy své země tak, že přijedou někam autem, projdou se pár metrů, podívají se na nějakou zajímavost (hlavně se u ní vyfotí), znovu nasednou do auta a přesunou se o další kilometr nebo dva dál. Hodně to bylo vidět v jezerní oblasti Los Lagos, u nádherné horské řeky Petrohue tekoucí z jezera Todos los Santos. V blízkosti řeky nevedla žádná stezka, jen nezpevněná silnice, po které rychle projížděla auta. Každých pár kilometrů se na ní utvořil špunt, když se řidiči pokoušeli na několik minut zaparkovat na parkovací ploše u další „atrakce“, třeba u vodopádu. Kromě toho, že pochodovat po silnici bylo poměrně nebezpečné, za rychle projíždějícími auty se zvedala mračna prachu, takže jsme po pár kilometrech chůze měli prach všude.

Občas se sice na mapách daly najít pěšiny, ty však obvykle vedly do ztracena nebo končily plotem. Několikrát jsem se musel vracet, obvykle, když jsem doběhl až do bodu, odkud to dál zkrátka nešlo. Možná, kdybych se spojil s tamními běžci, poradili by mi nějaká místa nebo běžecké stezky. Neudělal jsem to, takže nevím. Jediné místo, kde jsem potkával opravdu hodně běžců, bylo hlavní město Santiago. V Santiagu šlo běhat v parcích, tedy pokud člověku nevadil všudypřítomný smog. Nicméně i tam volně pobíhali psi, třebaže jich bylo o poznání méně než v jiných městech. Celkově tedy hodnotím Chile jako méně vhodné pro běžce. A opět si na tomto místě nemůžu odpustit poznámku o tom, jak to máme tady u nás v Česku z pohledu pěší turistiky a běhání skvělé. Dík všem, kteří na tom máte zásluhu!




poušť

Chilské běhání 1

ESEJ Do Chile jsme vyrazili hlavně kvůli našim dětem: aby poznaly kus světa, aby si zažily trochu jiné prostředí... číst dál

domorodec z Fidži

Ukázka z knihy

KNIHA Vyrazil jsem těsně po poledni. V krku jsem ještě cítil nepříjemnou pachuť chobotnic z oběda... číst dál

péče o nohy

Péče o nohy

ESEJ Když jsem začínal s dlouhým běháním, hodně jsem si protrpěl s různými bolestmi nohou. Vytvářely se... číst dál