EUrunner - Bretaň 2017
novinky články galerie profil

Bretaň: Březen 2017

Při další návštěvě Francie jsem si vybral jinou běžeckou oblast, kterou jsem předtím neznal: Bretaň. Říká se, že Bretaň je nejkrásnější na jaře, takže se měsíc březen zdál být pro návštěvu dobrou volbou. Naplánoval jsem si běh podél pobřeží: pokaždé, když jsem poblíž moře, snažím se využít příležitosti a nasát do sebe co možná nejvíc mořského vzduchu. Nejbližší moře je totiž víc než osm hodin jízdy od mého bydliště. Bohužel ubytování přímo na pobřeží byla nechutně předražená, takže jsem si zařídil pokoj asi hodinu cesty od pobřeží. Na místo jsem dorazil už v pátek, a tudíž jsem měl před sebou dva běžecké dny. V pondělí jsem zase musel být zpět v Paříži.

Možná jste si už všimli, že první den obvykle běhám kratší vzdálenosti a následující den se pak pokouším uběhnout, co to dá. Dělám to hlavně proto, že když jsem v nějaké zajímavé lokalitě, nechci riskovat, že se úplně vyčerpám nebo dokonce zraním hned první den, a pak si neužiju zbytek. Druhý den už se tolik obávat nemusím.

Pointe du Raz
V sobotu ráno jsem krátce po desáté přijel do vesnice Plogoff. Měl jsem v plánu prozkoumat výběžek Pointe du Raz, zajímavý skalní útvar vybíhající do vod Atlantiku, ale nechtěl jsem parkovat příliš blízko. Četl jsem, že parkoviště poblíž této turistické zajímavosti je obvykle přelidněné a já běhám především proto, abych si od lidí odpočinul. Takže Plogoff ležící ve vzdálenosti několika kilometrů od onoho výběžku byl pro začátek běhu dobrou volbou. Tamní parkoviště bylo docela prázdné.

běh podél pobřeží

Zpočátku mi dalo trochu práci najít správnou cestu, protože jsem několikrát minul uzoučkou cestičku vinoucí se mezi dvěma oplocenými pozemky ven z vesnice. Pak už jsem žádné potíže s orientací neměl. První čtyři kilometry se cesta klikatila hustou zelení, ze které jen tu a tam vyčnívaly hospodářské budovy. Často jsem se zastavoval, protože jsem experimentoval s vypůjčenou GoPro kamerou. Chtěl jsem si celý běh natočit, ale moc jsem nevěděl, jak kameru nastavit a jak ji nejlépe upevnit, takže moje první video tady pod článkem vypadá velmi amatérsky (snad mi to prominete).

Asi po půlhodinovém běhu jsem se konečně vynořil ze zeleně, přeběhl jsem frekventovanou silnici a konečně jsem se dostal na pobřeží. Téměř okamžitě, jakmile se přede mnou objevil výhled na nekonečné modré moře a čerstvý mořský vítr mi otřel tváře, jsem se cítil tak příjemně, že jsem musel na chvíli zastavit, posadit se a jenom si to užívat.

překrásné barvy u moře

Když už jsem cítil, že mi to stačí, vstal jsem a opět se rozběhl. Navigace v Garminu mě teď vedla přímo nahoru na útesy tyčící se pár desítek metrů nad mořem. Cesta se pěkně klikatila podél pobřeží. Každou chvíli se přede mnou objevovala zase jiná neobvyklá skalní formace. Byl jsem dost vysoko, abych útesy viděl z té správné perspektivy. Jenom mi bylo líto, že jsem si nevzal svoje boty do terénu. Když jsem se doma na tenhle výlet připravoval, z nějakého neznámého důvodu jsem si zabalil jenom silniční boty, naprosto nevhodné na kamenité cesty.

Běžel jsem podél pobřeží asi hodinu, než jsem dorazil k výběžku Pointe du Raz. To, že jsem blízko, jsem poznal díky přibývajícímu množství lidí. Chvilku jsem se tam zastavil, nechtělo se mi ale přelézat s ostatními lidmi přes skaliska až k nejzazšímu okraji výběžku, a tak jsem se po chvilce zas rozběhl dál. Po asi dalších dvou kilometrech běhu jsem se dostal k dlouhé pláži rozprostírající v zálivu Baie des Trépassés. Nepokračoval jsem přímo na pobřeží, místo toho jsem se stezkou nad pláží obrátil zpátky do vnitrozemí.

Když jsem se náhodou ohlédl za sebe, musel jsem se znovu zastavit. Modré nebe spolu s probouzející se jarní přírodou a mořským pobřežím vytvořily takovou paletu barev, že jsem si to prostě musel vyfotit. Paradoxně tu nebyl jediný turista, ale možná se tahle scenérie dala spatřit z parkoviště poblíž výběžku, které bylo teď někde nade mnou, nevím. Posledních několik kilometrů uběhlo rychle, s jedinou zastávkou, když jsem si ochlazoval nohy v malé nádržce poblíž cesty. Celkově jsem toho dne urazil pouze 22 kilometrů, ale se všemi zastávkami mi to zabralo téměř tři hodiny.


Poloostrov Crozon
Na neděli jsem si naplánoval běh od rána do večera. V noci ze soboty na neděli se měnil čas na letní, takže jsem měl o hodinu víc světla. Přesto jsem však zvládl vystartovat až v půd desáté, takže jsem si té výhody příliš neužil.

pobřežní linie

Čekalo mě přibližně devět hodin běhu. Do navigace v hodinkách jsem si nahrál 74kilometrový okruh, ale už po několika prvních kilometrech jsem si uvědomil, že jej budu muset někde zkrátit, abych doběhl v rozumném čase. To ale nebyl žádný problém, protože jsem si během plánování připravil několik možných variant trasy. Každopádně tenhle běh nezačal příliš dobře. Když jsem urazil asi dva kilometry, uvědomil jsem si, že jsem nechal náhradní láhev s vodou v autě, takže jsem se zas musel vrátit a začít znovu. Tím jsem ztratil další téměř půlhodinu.

Počasí po ránu nebylo zrovna přívětivé, bylo zamračeno a chladno, ale naštěstí nepršelo. Teprve po dvou nebo třech hodinách běhu se trochu vyjasnilo. Prvních pár kilometrů vedlo pobřežním lesem. Cesta střídavě stoupala i klesala a různě se klikatila podél pobřeží. Znovu jsem litoval, že nemám pořádné boty, protože povrch byl hodně kamenitý a zejména v přední části chodidel, kde bylo polstrování bot nejtenčí, jsem cítil každý kámen.

Výhled na ukryté pláže mohl být jistě skvělý, kdyby ho co chvíli nepokazil mlžný opar. Později stezka vystoupila z lesa a od tohoto okamžiku jsem už skoro celou cestu běžel podél pobřeží na otevřeném prostranství. Během této první části, až po mys Cap de la Chèvre, nejjižnější bod poloostrova Crozon, jsem tu a tam potkával nějaké turisty, zřejmě navštěvující zbytky vojenské pevnosti z druhé světové války umístěné na špici výběžku. Odtud byla stezka už liduprázdná. Než jsem dorazil k Pointe de Dinan a Chateau de Dinan, skalnatým pobřežním útvarům vytvářejícím iluzi mostu a zámku, nepotkal jsem ani živáčka. Po cestě jsem viděl spousty ohromujících útesů a skal vybíhajících do moře, ale zřejmě jen málokteré měly dostatek půvabu, aby přilákaly turisty.

skalnaté útesy

V této chvíli jsem měl za sebou jen 25 kilometrů, ale trvalo mi to sem téměř čtyři hodiny. Byl jsem trochu pomalejší, než jsem plánoval, ale co bylo horší, začínal jsem mít hlad. Cítil jsem, že do sebe musím dostat něco jiného než jen energetické tyčinky. Rozhodl jsem se zatím pokračovat naplánovanou cestou podél pobřeží, ale jakmile to bude příhodné, zkrátit trasu směrem k městečku Camaret-sur-Mer, které alespoň podle mapy vypadalo dost velké na to, aby se v něm našla přinejmenším jedna restaurace. Jak se ukázalo, restaurací byla spousta, ale takhle pozdě byla otevřena jediná. A dalo práci ji najít. Od chvíle, kdy jsem se rozhodl najíst, až do okamžiku, kdy jsem usedl k jídelnímu stolu, uplynuly další dvě hodiny.

V restauraci jsem pravděpodobně znesvětil všechna pravidla věhlasného francouzského stravování. Byl jsem úplně vyhladovělý a žíznivý, takže jsem si objednal předkrm, hlavní chod, zmrzlinu, dvě velká piva a kávu, to všechno najednou. Při objednávání na mě číšník nechápavě zíral, pak zakroutil hlavou, prohodil francouzsky něco nepěkného o turistech, a odešel. Nebyl jsem si jistý, jestli přijal mou objednávku. Ale po chvíli mi přinesl obě piva, takže to zřejmě vyšlo.

Na tomto místě se musím pochlubit něčím, co považuji za svou největší běžeckou výhodu. Na rozdíl od ostatních běžců můžu při dlouhých bězích pít a jíst cokoliv bez toho, aby se mi udělalo špatně. Slýchával jsem příběhy běžců, kteří do sebe během závodu nedokázali vpravit nic než vodu, takže jsem si ještě před pár lety dával pozor. Postupně jsem si však ověřil, že zvládám všechna jídla, na jaká jsem normálně zvyklý. Na druhou stranu si tahle výhoda vybírá i svou daň: vážím dvojnásobek toho, co normální běžec.

Po pozdním obědě jsem se cítil daleko lépe a dokonce i počasí se ještě víc umoudřilo, takže další část cesty se běžela daleko příjemněji. Krajina se rychle měnila. V jednom okamžiku jsem běžel ve vnitrozemí, pak jsem se zase vrátil na pobřeží, a tak to šlo dokola. Bylo mi příjemně, ale musím přiznat, že mě místní krásy tolik neuchvátily. Kdybych dva měsíce předtím nebyl ve středomořských Kalankách, asi bych byl víc nadšený. Anebo jsem možná byl v Bretani příliš brzy a to správné jaro ještě nepřišlo, nevím. Každopádně tamní krajina na mě nepůsobila tak, jak jsem ji vysnil podle obrázků z webu. A navíc jsem měl na nohou špatné boty, což asi taky přispělo k mému rozladění.

Ukázalo se, že posledních šest z celkových pětapadesáti kilometrů bylo zdaleka nejhorších. Musel jsem se vrátit do letního resortu Morgat, ze kterého jsem ráno vybíhal, ale zjistil jsem, že jsem se během plánování nechtěně udělal chybu. To, co se podle mapy jevilo jako opuštěná polní cesta, byla ve skutečnosti frekventovaná silnice. Po téměř osmi hodinách na cestě jsem byl unavený, a tak jsem měl víc než obvykle strach z těsně projíždějících aut.

Celkově vzato jsem rád, že jsem Bretaň navštívil, i když mi teď zpětně ten první krátký běh připadá lepší než ten delší. Příštího dne jsem se vrátil do Paříže spokojený a s energií na rozdávání. V úterý jsem si ještě zaběhl nějakých dvacet kilometrů z Paříže do Versailles a zpět, ale tenhle běh se s těmi předchozími dvěma vůbec nemohl rovnat.




start - cíl vzdálenost stoupání / klesání celkový čas obtížnost trasa.gpx hodnocení
1. den Plogoff - okruh 21.73 km 620m / 620m 2:55 30% stáhnout ★★★★★
2. den Morgat - okruh 54.76 km 1340m / 1340m 9:15 40% stáhnout ★★★☆☆