EUrunner - Zvládání bolesti
novinky články galerie profil

Zvládání bolesti

Letos v létě vyhrál Kilian Jornet již počtvrté v řadě těžký stomílový závod s více než desetikilometrovým převýšením, Hardrock 100. Tahle zpráva by asi nebyla velkým překvapením, kdyby si Kilian na čtrnácté míli nevykloubil při pádu rameno. V následujících minutách si ho sice zase dokázal „nahodit“ zpátky, ale po zbytek trasy se potýkal s velkou bolestí, a dokonce na 57. míli si musel kvůli bolesti nechat celou ruku připevnit k tělu, aby dokázal běžet dál. Jak ovšem sám v cíli potvrdil, žádné léky na tišení bolesti si nevzal.

Kdo z vás si někdy vykloubil rameno ví, že průvodní bolest je opravdu nepříjemná. Na internetu se dočteme, že „ihned po úrazu nastupuje prudká bolest postiženého ramene a nemožnost poraněnou paží vykonat jakoukoli činnost.“ Slovy lékaře „je nutné vyloučit pohyby nebo otřesy – všechny jsou totiž velmi bolestivé.“ Jak to, že Kilian nejenže dokázal běžet dalších přibližně dvacet hodin s tak bolestivým poraněním, ale dokonce závod s půlhodinovým náskokem vyhrát?

Stejné místo, jiný příběh. Dalšího španělského závodníka, Ikera Karreru, začaly zhruba v půlce téhož závodu trápit nesnesitelné bolesti žaludku. Natolik závažné, že se musel v jedné z občerstvovací stanic na hodinu a půl zastavit neschopen dalšího pohybu. Pokud jste viděli záznam nebo fotografie ze závodu, tak víte, že prožíval opravdu těžké chvíle. Přesto nakonec intenzivní bolest překonal a závod dokončil na skvělém šestém místě. Co způsobuje, že se ultramaratonci dokážou vypořádat s bolestí, která by většinu ostatních smrtelníků vyloučila z jakékoliv další aktivity?

Pro odpovědi se pojďme vrátit do roku 2009. Tehdy se uskutečnil v pořadí již druhý Transevropský ultramaratonský běžecký závod. Celková vzdálenost, kterou běžci museli překonat, činila neskutečných 4885 kilometrů. Tento závod byl významný zejména proto, že při něm probíhala studie zkoumající vliv dlouhodobé fyzické zátěže na lidský organismus. Výzkum mimo jiné porovnával skupinu účastníků akce s kontrolní skupinou neběžců s podobnými charakteristikami. Na základě výsledků pak odborníci dospěli k závěru, že ultramaratonci mají ve srovnání s běžnou populací opravdu vyšší práh bolesti. Ultraběžci jsou tedy k bolesti méně citliví a dokáží ji snášet daleko lépe a déle než běžní lidé.

Takže teď už víme, že ultramaratonci prožívají tělesnou bolest odlišně. Proč tomu však tak je? Existuje několik možných vysvětlení a názorů. Dolores Christensen ve své doktorské práci tvrdí, že ultramatonci se prostě postupně naučí přijímat bolest jako fakt, skutečnost, která k běhu neodmyslitelně patří. To jim umožní existovat jakoby “vedle” bolesti – vědí o ní, vnímají ji, ale nepřikládají ji takový význam. Fyzickou bolest si zkrátka uvědomují po celou dobu běhu, ale přitom jakoby se jich ani netýkala.

GoPro accessories

S podobnou schopností se setkal také Kenneth Kamler u amazonských indiánů a popisuje ji v knize Doktor v extrémních podmínkách. Během své amazonské expedice se doktor Kamler potkává s indiánským hochem, který si mačetou téměř přesekne zápěstí. Přesto však malý chlapec reaguje věcně a vůbec nejeví známky bolesti. Doktor Kamler vysvětluje, že v nepřátelském prostředí džungle, ve kterém indiáni denně bojují o přežití, by podléhání bolesti nedávalo smysl. Oproštění se od bolesti a věcné jednání zde výrazně zvyšuje šanci na přežití.

Jiné vysvětlení spočívá v tom, že se nám při dlouhém, vyčerpávajícím běhu zužuje ohnisko vědomí. Dostáváme se do stavu transu, ve kterém vnímáme jen několik málo skutečností těsně souvisejících s během. Andrew Mojica, který v roce 2003 zkoumal účastníky Badwater ultramaratonu, jednoho z nejtěžších ultramaratonských závodů vůbec, zjistil zajímavou věc. V průběhu akce mu závodníci odpovídali na otázky týkající se halucinací. Někteří běžci při závodu jasně popisovali, jaké halucinace prožívali, bezprostředně po skončení závodu však všechny halucinace a vize kategoricky popřeli. Na základě rozhovorů s jejich týmem postupně vyšlo najevo, že si závodníci na velkou část událostí ze závodu zkrátka nepamatují.

Tento stav zúženého vědomí je zřejmě intenzivnější v noci a spouští jej zvyšující se únava, snížená hladina krevního cukru a menší množství kyslíku v krvi při bězích ve vyšších nadmořských výškách. Náš mozek začne napřimovat pozornost tak, jak to vyžaduje aktuální situace. Zaměří se jen na nejzákladnější tělesné procesy, jako je dýchání nebo pohyb. Jakékoliv další podněty, včetně déletrvající bolesti, odsouvá na okraj vědomí. V daném okamžiku mozek prostě vyhodnotí bolest jako méně důležitou.

Poslední vysvětlení souvisí s takzvanou „opioidní teorií“. Výzkum z roku 2008 naznačuje, že se při dlouhodobém běhu v našem mozku uvolňují chemické látky, které fungují velmi podobným způsobem, jako drogy nebo léky proti bolesti. Tyto látky se pak vážou na nervové receptory v mozkových centrech ovlivňujících vnímání bolesti. Tělo si tak vlastně samo vyrábí anestetika, které pomáhají bolest utišit.

S tématem bolesti souvisí ještě jeden výzkum. Przemyslaw Bąbel zpovídal v roce 2012 po doběhu účastníky Krakowského maratonu a ptal se jich na bolest, kterou zažívali při běhu. Závodníci byli většinou šťastní z toho, že doběhli do cíle. I přesto však uváděli poměrně velké tělesné nepohodlí a různé bolesti. Když je pak Bąbel po třech a šesti měsících opětovně vybízel, aby popsali prožívanou bolest během maratonu, účastníci často uváděli významně nižší intenzitu bolesti a také menší nepohodlí s ní spojené. Zdálo se, jako by docela zapomněli na těžkosti provázející jejich maratonský zážitek.

Jedna otázka však stále zůstává: Co když si ultramaraton jako sport vybírají právě takoví lidé, kteří už mají vyšší práh bolesti vrozený? Jedinci, kteří sami dokážou prožívanou bolest nějak přirozeně utlumit. V takovém případě by praktikování našeho sportu zřejmě mělo daleko menší vliv, než se předpokládá. Co si o tom myslíte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti? Přispějte svým názorem do diskuze níže.