EUrunner - Arizona 2016
novinky články galerie profil

Arizona: Květen 2016
Zveřejněno v červenci 2017

Sedona: Hangover Trail
V květnu jsme s kolegou Zdenkem měli jet na služební cestu do Phoenixu. Rozhodli jsme se tedy, že si k tomu pár dní přidáme, abychom si tam trochu zaběhali a vylezli nějakou tu stěnu. Zdenek je totiž náruživým lezcem, tak jsme se dohodli, že rozdělíme náš čas napůl mezi běhání a lezení. S ohledem na nároky obou aktivit se město Flagstaff zdálo jako ideální arizonská základna - alespoň podle internetových zdrojů. Bohužel už jsme zapomněli promyslet, že z mezinárodního letiště ve Phonixu to trvá do Flagstaffu zhruba tři hodiny. A vzhledem k tomu, že jsme strávili téměř celou naši noc v letadle a přijeli jsme navečer místního času, naše rozhodnutí se už nezdálo tak moudré. Naštěstí to všechno skončilo jen domluvou od místního šerifa, který nás zastavoval, když jsme asi o dvacet mil překročili rychlostní limit.

červené pískovcové skály

Nakonec jsme zvládli dojet až na hotel, padli jsme do postele jak podťatí a spali až do rána bez ohledu na velký časový posun. Byli jsme tak unavení, že jet-leg nad námi neměl žádnou moc. Příští den jsme odstartovali poněkud ubohou snídaní a rozjeli jsme se směrem k městečku Sedona, které obklopují mohutné červené pískovcové stěny. Na úvod jsme se rozhodli pro krátký běh a vybrali si čtrnáctikilometrový okruh zvaný “Hangover trail”. ("hangover" se do češtiny překládá jako "kocovina".) Když jsme přijeli na malé parkoviště mezi skalami, na kterém začínal náš okruh, zjistili jsme, že se tu platí malý poplatek za parkování. Bohužel, stejně jako na mnoha jiných místech v USA, parkovací automat si nerozumněl s našimi evropskými platebními kartami. Takže jsme museli risknout pokutu. Teprve odpoledne jsme si koupili parkovací povolení pro celou oblast v místním obchodě.

Cestujete-li do USA z Evropy, připravte se na to, že evropské platební karty někde nefungují (na benzínkách, občas v restauracích, na parkovištích apod.) Nebývá od věci mít s sebou vždy pár drobných jenom tak pro jistotu.

Po krátkém kličkování mezi keři jsme dorazili k úpatí vysoké skály. Odtud už cesta vedla po obvodu červeno-oranžového monolitu. Povrch pěšinky byl suchý a také docela plochý, takže jsme se nemuseli tolik soustředit na to, kam šlapeme, a mohli jsme obdivovat dokonalou scenérii. Jediné, na co bylo třeba dávat pozor, byly kaktusy. Jak jsem o pár hodin později zjistil, vpíchnutí trnu celkem dost bolí.

Ukázalo se, že trasa není příliš dobře značená. I když jsem ji měl staženou do hodinek, často jsme se ocitli pod nebo nad správnou pěšinou. Pahorek totiž připomínal desítky postupně se zmenšujících palačinek navršených jedna na druhé. A kromě značené stezky bylo možné postupovat desítkami podobných cestiček zapuštěných do skalního monolitu, takže se jen těžko dalo určit, které je ta pravá. Nakonec v bodě, kde stezka procházela skalnatým sedlem, jsme ji ztratili úplně. Vydali jsme se tedy každý jiným směrem a pokoušeli se ji najít. Brzy jsem zjistil, že můj směr byl správný. Bohužel však, přes veškeré halekání a pokusy o telefonování, jsem Zdenka už nenašel. Po chvíli jsem se tedy rozhodl, že budu pomalu postupovat vpřed po cestě, a doufal v opětovné shledání.

stezka Hangover trail

Blížil jsem se k parkovišti a říkal si, že Zdenek bude někde přede mnou. Asi už dávno sedí v autě. Bylo parno a měl jsem sucho v puse, takže jsem vypil i poslední zbytek vody. To byla chyba, protože jsem měl před sebou ještě asi hodinu běhu, jenomže jsem to v té chvíli ještě nevěděl. Když jsem dorazil na místo, Zdenek tam nebyl, a ani dvojice turistů, kteří právě vyráželi stejnou cestou, ho neviděla.

Po chvilce strávené na parkovišti jsem se rozhodl, že poběžím nazpátek v protisměru a snad se s ním potkám někde po cestě. Uběhlo dalších třicet minut, ale Zdenek nikde. Měl jsem žízeň a začal jsem uvažovat nad tím, že bych běžel do města pro vodu. Klíče od auta měl Zdenek. Naposledy jsem vytočil jeho číslo a ... on to zvedl. Vzal to oklikou okolo dalšího monolitu, a nakonec urazil skoro dvakrát tak dlouhou trasu, než očekával. Nebyl tedy žádný div, když se mnou další den odmítl běžet.

Navzdory všem potížím to nakonec byl překrásný běh. I podle fotek je zřejmé, že tuhle část světa skutečně stojí za to vidět. Určitě doporučuji nejen tuto konkrétní trasu, ale i jakoukoliv další v této oblasti. Po obědě ve městě jsme vyrazili do dalších lokalit a pozvedli Zdenkovi náladu nějakým tím lezením.


Grand Canyon: Od okraje k okraji
Samozřejmě jsme nemohli vynechat Grand Canyon. Ten je zkrátka atrakcí, kterou nelze opominout, když jste v Arizoně. Druhý den jsme se tam tedy vypravili a hned po ránu nás čekalo překvapení: cestou hustě sněžilo. Na parkovišti u Grand Canyonu už zem pokrýval tenký bílý koberec. Mým prvním dojmem bylo však zklamání. Skrze nízké mraky bylo vidět sotva na pár desítek metrů a já si tak mohl jen představovat, že tam někde za zábradlím leží hluboká díra v zemi. Přesto jsem si sbalil batoh a vyrazil jsem. (Zde záměrně užívám jednotné číslo, protože jak už jsem psal, Zdenek se ke mně tentokrát odmítl přidat a rozhodl se, že na mě počká nahoře.)

duha nad Grand Canyonem

Zaparkovali jsem kousek od výchozího bodu stezky Bright Angel, ale vzhledem k tomu, že tudy jsem se měl vracet nazpátek, musel jsem běžet nějakých čtyřicet minut po okraji kaňonu, abych se dostal ke stezce Kaibab trail. Stále bylo celkem chladno, ale sníh postupně odtával, a dokonce i mraky se začaly protrhávat. Pak jsem na malý okamžik zahlédl dno kaňonu. Bylo neuvěřitelně hluboko. A jako bonus se nad údolím v hloubce pode mnou klenula duha. Vypadalo to neskutečně.

Když jsem začal svůj sestup, sníh už úplně roztál a mraky se docela roztrhaly. Zpočátku mi přišlo divné, že začínám sestupem. Stejně jako většina ostatních jsem zvyklý na opačný profil: nejprve výstup nahoru a pak teprve seběh dolů.

Horní část stezky byl mokrá, takže jsem musel dávat větší pozor, kam šlapu. Cesta byla pokrytá kluzkým bahnem; chvilku jsem také musel postupovat velmi opatrně kvůli strmosti sestupu. Teprve po několika stovkách metrů se stezka vyrovnala a povrch byl sušší. Měl jsem pocit, jako by sněžilo nebo pršelo jen v horní části kaňonu.

Třebaže byla tamější krajina výjimečná, přišlo mi, že se příliš nemění. Divil jsem se, jak rychle si člověk může zvyknout na tak překrásný výhled. Alespoň pro mě byl ohromný rozdíl mezi pocitem, když se protrhaly mraky a já poprvé spatřil dno kaňonu, a pocitem, který jsem měl po hodině běhu. Znovu mě zaujala až řeka Colorado s trochou zeleně kolem.

Zpětně můžu říct, že stezka Kaibab trail byla méně zalidněná než Bright Angel, ale možná to bylo proto, že jsem svůj sestup začal ráno okolo deváté, zatímco zpátky jsem dobíhal po poledni. Na cestě dolů jsem potkal sotva desítku lidí, kteří všichni sestupovali na dno. Pouze jeden ranger vedoucí stádo mezků stoupal vzhůru. Blíž k řece se terén trochu změnil, objevilo se víc zeleně, a i rozměry už se zdály skutečnější. Stěny kaňonu se přiblížily k sobě a okolní svět začal být opět víc uvěřitelný. Jak jsem překonával most přes řeku, prožíval jsem intenzivní a zároveň protichůdné pocity. Měl jsem radost, že jsem to zvládl, ale zároveň i obavy, jestli se stejně snadno dokážu dostat nahoru.

Kaibab trail

Upozornění: Na internetu najdete hromady článků o tom, jak vyčerpávající nebo dokonce nebezpečné je sestoupit na dno kaňonu a zase vystoupat zpět během jediného dne. Ale upřímně, na cestě není moc technický pasáží, trasa je velmi dobře udržovaná, a celkové převýšení 1550 metrů, které je potřeba nastoupat, je rovnoměrně rozloženo na dostatečně dlouhé vzdálenosti, takže až na několik výjimek je stoupání spíše pozvolné. Trénovaný běžec by s absolvováním trasy neměl mít větší potíže.

Na dně kaňonu jsem se na chvilku zastavil a doplnil si zásobu vody. Znovu jsem se přes druhý most vrátil na jižní stranu a zhruba míli jsem běžel podél řeky. Odtud mi trvalo asi hodinu doběhnout k tábořišti Indian Garden. To také byla nejkrásnější část trasy, stezka totiž vedla podél potůčku lemovaného svěžím zeleným porostem. Jak se přiblížilo k poledni a já byl v poměrně nízké nadmořské výšce, najednou mi začalo být hodně teplo. Postupně jsem svlékal vrstvy jednu za druhou. Od tábořiště vzhůru se už stezka začínala plnit lidmi. každou chvíli jsem musel uhýbat skupince turistů na mezcích, kteří mířili směrem dolů. Navíc jsem pár minut téměř nemohl postupovat, protože jsem musel pomalu stoupat za skupinou cválající vzhůru. Vzhledem k těmto okolnostem je třeba říct, že posledních pár kilometrů bylo naopak asi nejméně příjemných.

Musím přiznat, že tenhle běh byl pro mě tak trochu rozčarování. Nechápejte mě špatně, Grand Canyon určitě stojí za to vidět. Ohromí vás. I když jste ho viděli v televizi, skutečnost je ještě daleko působivější. Pravděpodobně však díky tomu, že jsem z našich zeměpisných šířek zvyklý na rozmanitou faunu a flóru, mi pouštní krajina přišla monotónní. Nebylo pro mne snadné rozeznat a ocenit jemné nuance pouštní krásy.

Celkem jsem uběhl přibližně třicet sedm kilometrů a vrátil se po pěti hodinách běhu. Jsem opravdu rád, že jsem Grand Canyon viděl, ale při další cestě do Arizony bych se sem asi už nevrátil. Ačkoliv byl první dojem úžasný, kouzlo opadlo velmi rychle. Během příprav jsem chvilku zvažoval celou trasu od jižního okraje k severnímu a zase zpět. Jsem rád, že jsem to nakonec celé neběžel. Běh od okraji k okraji mi úplně stačil. Takhle jsme se Zdenkem mohli po cestě zpátky navštívit ještě několik méně známých kaňonů.

Následující, poslední den naší dovolené, jsme se ještě jednou vrátili do Sedony, abychom si trochu zalezli, prošli se a navštívili další oranžové skalní útvary. Navečer jsme se pak vrátili do Phoenixu. Jakmile nám začaly pracovní povinnosti, zbývalo už jen pár hodin denně, brzy ráno a pozdě večer. Přesto jsme ještě zvládli prozkoumat Scottsdale a oblast Jižních hor.




start - cíl vzdálenost stoupání / klesání celkový čas obtížnost hodnocení
1. den Hangover trail 17 + 5 km 715m / 715m 3:20 40% ★★★★★
2. den Jižní okraj - okruh 37 km 1550m / 1550m 4:58 50% ★★★★



Bretaň

Bretaň: březen 2017

TRAIL Bretaň mě naučila, že při plánování trasy nestačí do mapy naklikat pár bodů. Je třeba zkoumat trasu... číst dál

Hrubý Jeseník

Jeseník: září 2017

TRAIL Díky jesenickému běhu jsem pochopil, že musím začít plánovat stravování. Pivo a buřty nestačí... číst dál

Écrins

Écrins: květen 2016

TRAIL Alpskou oblast Écrins si musí zamilovat každý. Kombinace panenské přírody s minimální infrastrukturou... číst dál